Říkali mi nejmíň dva měsíce, ale klidně i půl roku. A já jí dala tejden, maximálně dva. Abych se dostala z nejhoršího. Ba ne, trochu kecám. S PD je to vážně běh na dlouhou trať, ale já chtěla bejt asi trochu vtipná jako Jiří Kodet v Pelíškách. Jenže ona se ta moje kůže revitalizuje fakt docela dobře, třeba je to tou ekzematickou praxí. A třeba taky ne. Každopádně je mi líp a se svou novou „nejká“ se pomalu – a doufám, že i jistě – loučím. HURÁ!

…je svinstvo. Je to taková hrůza, která dokud se vám na obličeji doslova nevysemení, nedovedete si představit, jak příšerná hrůza to je. A tak mám potřebu o téhle nemoci napsat, protože mi sedí na obličeji, protože se o ní vlastně vůbec nic (pořádně) neví a protože vás vyčlení ze života rychlostí stejnou, s jakou u vás propukne. A vy nemůžete nic moc. Natož pracovat a alespoň po nějakou dobu dělat to, co milujete… Co jste si vybudovali. Co vás tak moc baví. A (bohužel) i živí.

Miluju lidi a z venku by se mohlo zdát, že jsem spíš extrovert, co má rád lidskou pozornost, a že si jí tak nějak umí dokonce i užívat. Baví mě život a od té doby, co jsem na volné noze, si na té vlně pozitivní energie, co s touhle obrovskou životní změnou přišla, docela „ujíždím“.