Napadlo mě, že jsem dlouho nejedla lazaně, a protože jsem neměla nic lepšího na práci, a vždycky jsem chtěla něco podobnýho vyzkoušet, dnešní oběd byl prostě jasnej!

Jenomže jsem tím vedrem malinko zlenivěla, takže se mi nechtělo dělat rajčatový sugo, a ještě k tomu bešamel, bez kterýho ty lazaně ale zase nejsou tak dobrý. To víme! No, a jak tak koukám, čím z toho elegantně vybruslím, na lince seděj a hleděj na mě kešú. A už to jelo… „Kešunéza!“ Blesklo mi hlavou. „To je vončo!“

Líné lilkové lazaně s kešamelem. Nejvíc fotogenický jídlo na planetě Zemi. :D

Takhle vzniknul kešamel, přátelé. Bešamel z kešú oříšků s parmezánem – takže by se dalo říct, takovej „zdravější“ bešamel se sýrem. A taky líný lilkový lazaně. Tak si je zkuste udělat, u nás se po nich zaprášilo!

Tajemství Jájina kešamelu

Kdysi jsem si dělala kurzy raw food, ptž mě bavilo pronikat do tajů syrový stravy. Vitariáni mají totiž fakt skvělý fígle a vychytávky, který od tý doby ráda využívám i během vaření. Nejsou to jenom zeleninový špagety, nepečený dortíky, banánový palačinky, ale třeba i různý semínkový pomazánky, krekry a ořechový zálivky do salátů jako právě kešunéza.

Kešunéza je taková jakoby majonézka z kešú oříšků. Dělávám ji na kurzech vaření do salátku s pečenýma olivama a sušenýma rajčátkama. Takže proč bych jako základ bešamelu nemohla použít oříšky, když kešunéza funguje a chutná skvěle?

• a tak jsem nasypala do mixéru kešú oříšky
• zalila je vodou (těsně pod výšku oříšků v mixovací nádobě, aby jen malinko čouhaly suchý), je to podobnej postup jako když vyrábíte hummus
• přidala vinnej ocet
• česnek
• a dvě bohatý hrstičky strouhanýho parmezánu, pak už jen stačilo dohladka rozmixovat a případně můžete dochutit solí a pepřem (mně už to chutnalo jen tak)

Celej recept a přesnou gramáž najdete v ingrediencích níže.

Pokud budete ořechy namáčet předem, což jsem neudělala proto, že jsem dopředu netušila, že budu „vařit“ kešamel, tak samozřejmě můžete, jen pak přidejte do receptu vody míň. A hlavně nezapomeňte vodu, ve který jste ořechy namáčely slít, a použijte čerstvou. Uvolňujou se do ní inhibitory, blokátory klíčení, kvůli kterým tenhle proces namáčení ořechů děláte.

Inhibitory jsou ve zkratce obecně látky, který omezujou/zpomalujou nebo zastavujou enzymatickou reakci, a který tím pádem můžou mít vliv na trávení. Takže jestli máte s trávením ořechů problémy, je vám po nic těžko, svědí vás hrdlo… a tak, zkuste princip namáčení ořechů. ;)

Pocení lilku

A ještě si tu odložím techniku pocení lilku, která se často doporučuje.

Je zvykem lilek „vypotit“ solí, aby během vaření nezhořknul. Dřív jsem to taky dělala, „ptž se to říká“ – lilek nakrájíte, řezné plochy nasolíte, a necháte vytáhnout vlkost, kterou následně umyjete pod proudem vody spolu se solí, a tím zamezíte údajně ztvrdnutí zeleniny během vaření, a hlavně ji zbavíte trpkosti.

No. Já jsem to pak jednou zapomněla udělat. A až když jsme dojedli, došlo mi to, a na chuti ani konzistenci bych to teda nepoznala. Od tý doby to nedělám. Fakt. Nikdy. Je to pro mě ztráta času, ptž se mi prostě nestalo, že by byl lilek hořkej, natož tvrdej. Ať už jsem ho vařila, pekla nebo smažila. Takže já lilek nepotím.

Syrový plátky lilku (nevypocený), cibule s česnekem, rajčata, kešů.

Usmažený lilky, který můžete ale i upíct v troubě, zacáknutý olivovým olejem.

Záleží taky prej na jeho zralosti/nezralosti, ale ani to se mi nepotvrdilo, jelikož když vařím s baby nezralým lilkem (asi jako dalších 68 mil. Thajců) různý variace na polívku Tom Kha, taky lilečky nepotím(e), a hořký nejsou. Tvrdý trochu jo, což je ale v tomhle případě docela záměr, a taky je to jasný…

Btw. já jsem ale vůbec „specialista“, nespařuju totiž ani jáhly. :D Což se taky doporučuje. A proč? Protože jsem si časem ověřila, že když jsou jáhly hořký, neznamená to, že jste je zapomněli spařit, ale že jsou prostě prošlý, zkažený (žluklý). Protože přirozeně hořký jáhly nejsou. To kolikrát i doporučovaný trojnásobný „spaření“ tu hořkost a žluklost jenom odplaví a potlačí. Takže takový jáhly doporučuju radši rovnou vyhodit. :)

A vlastně by mě zajímalo, jestli máte zkušenosti podobný. I třeba s něčím jiným? Já totiž jenom vím, že tyhle postupy lidi často dělají, a tak nějak automaticky, jako dřív i já, „protože se to dělá“.

Mimochodem, tyhle techniky „našich babiček“, vůbec nechci zesměšňovat, ani zlehčovat. Dřív se takhle třeba spařovalo především z důvodu nedostatku potravin. Takže když není co jíst, je jasný, že jáhly raději prolijete horkou vodou a zbavíte hořkosti, než jima budete „plýtvat“ a vyhodíte je. My ale máme dnes ten luxus, že nežijeme v období válek, a máme všeho dostatek a tudíž i máme kvalitnější suroviny. A proto i ten kdo tyhle babský rady nezná, ten spokojeně baští lilek, nespařuje jáhly, a vůbec by ho nenapadlo, že by měly ty suroviny hořknout, protože se to právě díky té kvalitě moc často nestává. Tohle jsou aspoň moje dosavadní zkušenosti, když to někde přijde na přetřes. Třeba se vám to bude hodit.

Tak hurá na ty lazaně, ale už!