A protože se už v rámci rekonvalescence po operaci krčních mandlí (což k mému velkému údivu nebyla zas tak banální operace, jak mi všichni slibovali; asi už jsem ve svých 29 letech na takovýhle srandy stará) začínám trochu nudit – už je mi tak dobře, že se dokonce nudím, třikrát hurá! Chtěla jsem si udělat v hlavě pořádek. Trochu si zrekapitulovat, co se vlastně v uplynulých letech stalo. Jelikož teprve teď si to všechno začínám postupně uvědomovat a ať už to zní jakkoliv hloupě, dovoluju si (aspoň trochu) prožívat i všechny ty emoce s tím spojený.

Je to neuvěřitelná doba. A ohromuje mě, že až v posledních několika dnech jsem teprve schopná to pořádně a vědomě vstřebávat.

Fascinuje mě, jak jsou ty zkušenosti (obecně vzato) nejenom fakt absolutně nepřenositelný, ale dokonce, jak i když člověk ty důležitý, opravdu důležitý věci ví a nějaký ty osobní zkušenosti už díky věku má, tak je ale extrémně rychle zapomíná. Takže to občas v praxi v budoucnu s jejich využitím stejně dost výrazně pokulhává.

Jsem momentálně na lehce přecitlivěle-filosoficko-psychologický vlně. Jsem už víc jak dva týdny zavřená a trochu z toho lezu po zdi. Takže jestli se vám netrefuju do nálady a nebo vás to prostě jenom nezajímá, tak tuhle mojí rekapitulaci a “chytrý návod” na to, jak si život šťastně vychutnat a užít, vyignorujte.

Puťka domácí

Víte, já jsem byla vždycky za takovou tu submisivní „puťku domácí“. Byla jsem ten opatrovatelský typ. “Strážkyně domácího krbu”, co pečuje a udržuje teplo domova. Co se stará o všechny kolem a hlavně o svýho muže za cenu (do určité míry) popření sebe sama a svých potřeb. Samozřejmě nechci říct, že jsem byla celý svůj dospívající život nešťastná. To vůbec! Já jsem vlastně byla dlouhou dobu přesvědčená, že mě to baví. Dělala jsem to mnohdy opravdu ráda a upřímně mě to naplňovalo a těšilo. Byla jsem takhle vychovaná. A přišlo mi to “správný”.

Jenže, když dlouho pořád jenom dáváte – a to i když o to nikdo nestojí, což je poměrně zásadní kámen mnoha úrazů, to pak totiž jedete v takovym divným vydíracím módu, kdy se pořád každýmu tak trochu vnucujete, “sebeobětujete” se v jeho prospěch, a pak mu to ještě, ten jeho “nevděk”, častokrát omlátíte o hlavu, TO je opravdu děsivý (jsem ráda, že už je to za mnou) – a málo nebo i vůbec dostáváte zpátky to, co potřebujete – proto, že si o to neumíte nebo nechcete říct, protože ten druhej to má přece automaticky vycítit, když vás má rád. Tak pak se vám třeba stane, že “vyhoříte”. Takhle si to aspoň vysvětluju.

Rozhodnutí

Postupem času a sletem mnoha okolností jsem si ale uvědomila, že jsem strašně nešťastná, že takhle nemůžu dál žít. Že je to všechno špatně. A tak jsem udělala obrovskou životní změnu a rozhodla jsem se, že jestli nechci skončit v blázinci (jako for real), tak musím z toho začarovanýho kruhu ven. Bylo to nesmírně bolestivý, ale taky nezbytný. Tak jsem opustila to, co jsem měla. Zbalila si svých pět švestek, postupně se učila žít sama se sebou, po čase odešla z práce a konečně jsem začala zase dýchat!

Nejsrandovnější mi na tom procesu nacházení si cesty zpátky k sobě sama přišlo to, že jsem si jako najednou, jen tak mírnix týrnix mohla jít třeba zabruslit do stromovky a to hned ve chvíli, kdy mě to napadlo. To je ale blbost, co? :D Nebo jít sama do kina! Na večeři nebo se jen tak procházet třeba o půl druhý ráno v noci na Letný. Že si můžu dokonce objednat jídlo a nevařit dvě verze. Že nepotřebuju žehličku! Zní to asi úplně bláznivě, samozřejmě že jsem tohle dost pravděpodobně mohla dělat i dřív, ale já to nevěděla! Já to neuměla. Já si myslela, že nemůžu.

Teď jsem to všechno dělala a přišlo mi to jako ty nejlepší věci na světě. Začala jsem se zase usmívat jako sluníčko. A občas i jako měsíček na hnoji. :)

zásadně ZDRAVĚ

Jak jsem se postupně s tou novou holkou, co začínala dokonce vědět, co chce, začala zžívat a konečně měla trochu energie, začala jsem si dělat kurz výživy a Life style koučinku, což jsem vlastně vždycky chtěla. A vymyslela jsem si práci snů. Nad celým konceptem jsem seděla ve dne v noci. Budila jsem se ze spaní a zapisovala si poznámky, co mě napadaly i ve snu. Vymýšleli jsme web, učila jsem se (a pořád učím) fotit, a obrázky pak upravovat v post-procesu, pracovat se sociálníma sítěma a hlavně si na ně najít čas.

Chystala a psala jsem recepty, makala na obsahu, pustila se do výletů v Sapě, psala o bylinkách. Začala jsem vařit na akcích, spustila jsem konzultace a kurzy vaření. Založila jsem Akademii Nutriční Gastronomie. Byla to příšerná dřina, neskutečný kolotoč a přitom to všechno šlo strašně lehce. Byla jsem šťastná jak blecha. Měla jsem drive jako blázen. Fakt. A tak jsem se dostala do novin, na internet, do časopisů i televize.

Prostě jsem byla jak utržená ze řetězu.

A bodejť by ne! Po strašně dlouhý době jsem měla pocit, že žiju, úplně na plno a podle svých nejtajnějších přání a tužeb. Přihlásila jsem se dokonce na střední na kuchařinu a chodila do učení do snový restaurace Grand Cru k samotnýmu Honzovi Punčochářovi (v lednu zase budu, nebojte)! Byl to takovej mazec, že jsem si to ale v mnoha ohledech (teď to teprve zpětně vidím) nedokázala, nestihla pořádně ani užívat. Jste z toho všeho v absolutní eufórii, ale jak je toho všeho moc, letíte z jednoho do druhýho a máte pocit, že všude chcete být, všechno musíte stihnout a zažít, tak to psychicky vůbec nedáváte.

Všechno je to ohromě silný, protože jste v tom „sami“. Když něco pokazíte, je to jenom na vašem triku, ale když se vám něco povede, je to pocit k nezaplacení!

Nemyslete si, že jsem to všechno zvládala docela sama. Bez mých nejbližších bych to ani náhodou nedala. Oni vědí… DĚKUJU!

Ne-moc

Ne-moc je bezchybně výstižný termín Jaroslava Duška a je odvozený od slova „ne moci“. Když jste totiž nemocný, tak vám organismus říká, že máte zpomalit (to asi všichni víme). „Ne-můžete“ a hlavně byste neměli nic dělat. Máte se jenom uzdravit, abyste zase mohli. Když jste dlouhodobě unavený a já z tý neskutečný jízdy už byla vyčerpaná (i když strašně šťastná a spokojená). Měla jsem toho prostě moc a pořád jsem si říkala: “tohle ještě zvládneš a pak už si odpočineš”. Jenže ono to pak pořád nikde. Tak se zákonitě muselo stát něco, co by mě zastavilo, ať už chci nebo ne.

Člověk by si mohl myslet, že už je dostatečně starej a tudíž “chytrej” na to, aby si uměl včas říct, že už toho bylo dost a měl by se “uklidnit”. Jenže to je právě to. Když jste v tom, tak ten tolik potřebný nadhled prostě nemáte. Naopak žijete v domnění, že to máte docela pod kontrolou. “A když ne teď, tak kdy jindy?!” Říkáte si. A všechno je to umocněné tím, že jste roky tak trochu spali. Byli často nešťastný. A taky, že si na sebe musíte sami vydělat.

Mám Jaroslava Duška moc ráda, a i když si o něm spousta lidí myslí, že je trochu blázen a nebo dokonce ezoterik profesionál, tak to nemění nic na tom, že jeho divadelní představení Čtyři dohody inspirované knihou mexického spisovatele Dona Miguela Ángela Ruize, je neskutečně geniální a moc mi na začátku pomohlo. Tak ho s váma chci sdílet. Určitě byste si ho měli minimálně pustit v odkazu (třeba u pečení cukroví). Je to trefný, moudrý, inteligentní a taky ohromě vtipný.

https://www.youtube.com/watch?v=kGJZJWYpqL8

A víte, ono je vlastně dost jedno jaký ten Jaroslav je. A do určité míry dokonce i co a jak říká. Jde totiž hlavně o to, jak to, co říká na vás působí. Jak to k vám promlouvá. A upřímně řečeno, kdo si chce něco vyložit ezotericky, tak si to tak stejně vyloží. Kdo si ale z jakýchkoliv vyřčených nebo sdílených rad chce vzít třeba jen nějakou část a byť jen z ní si utvořit vlastní ponaučení, protože to s ním rezonuje, je to přeci jenom dobře.

A tak přišla nemoc, která do určité míry vysvětlila i ty moje zhoršený ekzémy. A naštěstí ne nijak vážná (jsem kratší o ty mandle), vlastně jenom otravná, kdyby nebylo zbytečných komplikací, abych si to jó uvědomila a zapamatovala.

Abych se z toho ne-mohla vykroutit (v tom jsem totiž vážně dobrá!). Abych si odpočinula, vstřebala ty nasbíraný zážitky za posledních pár let svýho života. Sedla si opravdu na ten zadek, nic nedělala a jenom si to konečně pořádně prožila a užila.

…

A tak jsem si to chtěla všechno zrekapitulovat a nakonec tím vším vlastně říct, že je pro člověka opravdu důležitý udělat všechno proto, aby byl šťastný, protože to je podle mě smyslem našeho života…. a naučil se odpočívat. Protože jinak si to štěstí kolikrát ani nestihne uvědomit. A oni ty věci i lidi počkaj a někdy je to dokonce i ku prospěchu, fakt! Příjdou totiž jiný příležitosti a další lidi, který byste za těch standardních okolností vůbec nepoznali, ani nepotkali.

Mám aspoň čas na tyhle hlubokomyslný články. :D A hlavně na ty z Vietnamu. Ty vás budou bavit určitě víc!

Ještě taková krátka poznámka. Nerada bych, aby došlo k nějaké mýlce. Že jsem teda teď ta emancipovaná ženská. Feministka (nic proti). I když se to někomu může zdát, tak vážně nejsem, leda ve smyslu pocitu svobody. Jsem totiž pořád stejná, lidi se nemění. Jenom jsem si srovnala život. Vím co chci a už znám svojí cenu. Pořád se ráda starám o ty kolem, peču chleba a vyvářím. Jenže z radosti. Protože, a když opravdu chci. Ne proto, aby mě měl za to někdo rád…

Krásné Vánoce

A teď vám chci hlavně popřát.

Abyste si užili adventní čas. V pohodě a tak příjemně, jak jen se vám povede, jak si dovolíte, přesně tak, jak o tom sníte. Přeju vám ty nejmilejší chvíle s lidmi kolem, co je máte rádi. Přeju vám celé moře zdraví a plné nebe lásky bez mráčků. Přeju vám, ať už jste kdekoliv, abyste se cítili jako doma. S vůní františka, jehličí a vánočního cukroví. Za zvuku koled, pohádek a smíchu.

A do nového roku hlavně pravou nohou! :) Se srdcem na dlani a s rozumem. Na tom správnym místě.