Ahoj Janičko, pamatuju si! :) Nestihla jsem odpovědět na Tvoji otázku, co jsi k rozhovoru posílala, tak ji zkusím aspoň napsat sem. Jen pro připomenutí, Tvoje otázka byla: „Jak moc se lze dneska uživit čistě tím, co nás baví (vaření, cestování, bloggování ) s ohledem na jiné bloggery a zda dneska není vidět více pozlátko, jak realita?“ Tak ta první část, odpověď jsem, myslím, ve videu zmínila. Ale možná ještě jednou pro jistotu tady. Nemám na to recept, už proto, že jsem začínala blogovat v roce 2011, kdy u nás ještě moc blogerů nebylo. Dneska je to podle mě o dost těžší. Zaujmout jenom tím, co Tě baví už dneska někdy možná úplně nestačí, pokud Tě nebaví něco mega originálního, co strhne „publikum“. Nicméně si pořád myslím, že když něco člověk dělá srdcem, a tak, jak to cítí, je prostě tak nějak už trochu automaticky na tý dobrý cestě, protože když je člověk „opravdovej“ a jenom si na to nehraje, třeba kvůli vidině budoucího „úspěchu“, lidi to vidí, vycejtí to, pořád se mi to potvrzuje… Když „vyzařuješ“ radost a nadšení, a jsi šťastná, tak mám pocit, že na to lidi reagujou úplně stejně i zpátky. Když je v tom vypočítavost, může to i chvíli fungovat, protože třeba umíš dobře fotit, vařit nebo já nevim, ale ta energie, to pozitivní z toho cejtit není… a to zase přitahuje lidi, úplně jiný a jinak. Takže podle mě je to prostě pořád o tom samým, každý svýho štěstí strůjce. Co dáváš upřímně ven, vrací se Ti stejně tak dovnitř. :) Ta druhá část otázky: Já myslím, že všechno je kombinace všeho. A vlastně to navazuje i na tu předchozí Tvoji otázku. Sociální sítě jsou a vždycky budou sociální sítě a ne realita, a stejně tak jako si nedáš do rodinnýho alba hnusný fotky nebo si nechceš připomínat momenty, který byly smutný, těžký, nepříjemný, tak to stejný praktikuje člověk vlastně i na sítích. Ale to neznamená, že vždycky a za každou cenu upravuješ realitu a ukazuješ se jenom v tom nejlepším světle. Podle mě je tohle chování úplně přirozený. Ale záleží, jak to kdo má. Já jsem od přírody optimista a veselej člověk, možná ještě o to víc od doby, kdy žiju život, kterej jsem si vymyslela, a za kterej si do velký míry můžu sama, takhle jsem si to prostě zařídila. A tak dělám věci tak, jak je dělám. Mám z nich radost, protože není prakticky nic, čemu bych se musela podřizovat a dělat kompromisy jako dřív. Prostě žiju nějak, a tak mě to baví. A ten, kdo mě sleduje má na výběr. „Být v tom se mnou“ a nechat na sebe působit to, co sdílím, anebo to vypnout a jít o dům dál, kde to s ním třeba zarezonuje víc. :) Ale jinak mě vlastně překvapilo, jaký máš z rozhovoru dojem. :) Karolí sice nastolila vlastně téma (a mně přijde že vlastně dost logický), jak jsem se dostala k ZÁSADNĚ ZDRAVĚ, takže jasně, že to bude o minulosti, když chtěla popsat ten můj příběh, ale jinak mi přijde (už jsem se na to odvážně podívala :D) že to bylo dost i o pocitech a vysvětlování, jak který věci vnímám, jak se dívám na svět a na život obecně. O svým předchozím životě jsem mluvit nechtěla, ale to mám dojem byl moment několika vteřin, a bohužel/bohudík, díky tomu tohle celý vzniklo vlastně, takže těžko se to dá opomenout. To je moc zajímavý, jak to působí na každýho jinak. :) Každopádně zrovna dneska mám jeden rozhovor do časopisu, tak třeba se dozvíš příště i něco víc ze zákulisí, který ale vlastně vypouštím do světa každej den prostřednictvím Instagram Stories. :)) Měj se moc krásně Janičko a děkuju za super postřehy!