„Hele, až toho projedem víc, tak o tom budu psát. Jo?“

„Hm.“

„A Ty mi budeš pomáhat s fotkama. Budu psát o tom, co jsme projeli a provejletili, kde jsme jedli a třeba taky spali. A hlavně co jsme zažili, prostě jenom tak. Žádný průvodce, ani co lidi ‚musej navštívit, vidět a sníst‘. Spíš co nám jako cvrnklo do nosu, víš? Povídání o tom našem toulání se bez plánů a cílů po Česku, protože si myslim, že už to lidi málo dělaj. A taky kam se rádi vracíme a proč, i když ještě nejsme v důchodu.“

„Tak jo. A jak se to bude jmenovat?“

…

„Hezko Česko?“ :)

„TAK JO! To je boží!… Já Tě miluju!“

„Já vim.“

Trvalo mi to. Ale už se nemůžu dočkat, až se s váma podělím o první cestopisy z Čech, Moravy i Slezka!

https://www.instagram.com/p/BxJptSFlgf2/

Celý dětství jsem trávila hlavně v Česku. S rodičema jsme objížděli naše krásný hrady a zámky, skalní městečka, historický skanzeny, výrobny papíru, lázně, sklárny… Víkendy i prázdniny jsme prolítali s bratránkama a sestřenicí hlavně po polích a loukách na Kolínsku i mezi soutěskama a skálama v Českým Švýcarsku. Hodně času jsme trávili u babiček na vesnici, mimo velkoměsto. Taky jsme v létě hodně jezdili na kolech a v zimě na lyžích… A pak, když už jsem byla starší, jsme začali víc cestovat i za hranice, a nejen do Německa k milovanýmu Baltu.

Co jsem odešla z domova, lákala mě dokonce cizina natolik, že jsem veškerý volna a dovolený trávila někde daleko. Ať už to bylo Řecko nebo Anglie, Francie a Itálie, Amerika, Kanada, Egypt a Izrael nebo Indie. Moje láska k Asii dospěla dokonce do bodu, kdy jsem začala mít pocit, že Vietnam znám snad skoro líp než Česko. A to je přece taková škoda… Nebo jinak. Čím víc člověk navštíví cizích zemí, kultur a zážitků daleko od domova, tím víc se mu pak po něm stejská.

A tak čím jsem starší, tím víc si to užívám zase tady u nás.

V naší podzimní Třeboni, kde se v rybníkách odráží beztak celej svět. V jarním Krumlově, kde je člověk tak trochu jednou nohou v Praze a druhou přinejmenším na předměstí Soulu. :)

https://www.instagram.com/p/BxFwBLzFqrP/

Ve filmovejch Varech (zásadně mimo festival), v Lokti naopak během „Léta pod hradem“, protože i tak je tu pořád tak málo lidu a turistů, že lesní výhlídkou kolem meandru Ohře nepotkáte živáčka.

V lese v Krušnejch horách, v beskydech ve Valašským muzeu (s úsměvem zabořeným do hruškovýho frgálu). Pod širým nebem v kostele Nanebevzetí Pany Marie v Neratově… Na louce, v horách, u potoka, venku. S lesníma malinama ve dlani. V Česku.

A tak vám o tom všem chci psát. Najdete to pohromadě tady:

• Podzimní: Do Třeboně a zase zpátky (rozepsáno, brzy dám vědět)