Takže tentokrát žádnýtakový! Tentokrát žádnej plán není. Nebo takhle… Plán je, ale úplně jednoduchej. Poznávat, ochutnávat, vařit, ptát se, psát, fotit, zjišťovat… cestovat a tím pádem hlavně pracovat na jednom zatím děsně tajným projektu, kvůli kterýmu tady taky z velký části jsem. Až bude vhodná doba, všechno vám to prásknu. Teď buďte zatím hezky natěšený. Myslím, že to bude stát za to. ;)

Ale ať to vezmu pěkně od začátku. Tentokrát chci psát deník, a to jednak proto, že mě to baví a mám na to čas, a druhak proto, že to třeba bude zase někdo číst… a mít z toho radost nebo srandu, a v nejlepším případě obojí. Bude to možná ještě o ždibec víc neformální než obvykle, prostě stejně tak, jako si obyčejně píšu zápisky z cest…

Vietnam je boží

A i když jsem si dlouhou dobu myslela, že jsem napůl Chorvatka (o tom třeba zase jindy), tak teď je mi záhadou, že ten můj odraz v zrcadle nemá oči do šikma. Jsem takový ten nadchávací typ, ale s tím, že když mě něco uhrane, vydržím excitovat i několik let. Prohlubuju si to cestováním, studiem… čtením a nechávám se s láskou pohlcovat. Moje nadšení mě baví, i když to ostatní asi spíš irituje.

Vietnam mě ale vlastně nedrží zase tak dlouho. Myslím jako ta země, nemůžete něco takovýho tvrdit přeci dřív, než se do ní podíváte, to by bylo trošku hloupý. Třeba taková Indie nebo Izrael mě okouzlili mnohem dřív… A miluju to tam pořád. Jenže tahle láska, to je trochu něco jinýho. Něco jako když přestanete chodit s klukama, který se vám jenom líbí, ale narazíte na někoho, kdo se do toho vašeho já tak zamotá, že s ním máte chuť zůstat takhle propletený už navždycky…

Praha – Dubaj – Bangkok – Hanoj

A tak jsem se po roce vrátila. Na sever… do Hanoje a vzala s sebou zase i Jaryho (když on se mě prostě furt drží jako klíště… :P ;)). A cesta sem je sice dlouhá, ale po minulý super zkušenosti s Emirates, kdy nám cesta bezvadně utekla, jsme si to letos s nima zopakovali.

Z Prahy jsme letěli o půl čtvrtý odpoledne, a protože jsme vzorný… no dobře, protože jsem měla hlad… Měli jsme dost času na pizzu Funghi, která mi svojí kvalitou vyrazila dech! Omlouvám se, fotku nemám, slupla jsem ji totiž jako malinu. Což je vlastně de facto důkaz sám o sobě. Prostě až někam poletíte a budou vás kalorie trápit o dost míň než případný turbulence, který já takhle dopředu prostě vždycky klidním… tak věřte že „emotional eating“ hýčkaný houbovou pizzou z Briccoexpress na terminálu 1, za to prostě stojí. :) A tak jo, prádlo od Viktorky, je taky dobrá záplata…! :D (Měli akci 5 kalhotek za 1230 Kč, no nekupto!)

Na palubě mě pak uklidnili celerovým salátkem s bresaolou (sušená hovězí šunka), grilovaným lososem, těstovinama alá tagliatelle, vařeným špenátem, tvarohovou pěnou s pomerančem a piškotem a dvěma deci bílýho vína značky Wild Rock. Lítat s Emirates není vůbec špatný! :) Sice jsem měla v plánu něco dodělat a neběhala jim v oblacích wifi, ale co by člověk ve finále nedal za 6 hodin bez těch internetů…

V Dubaji to bylo rychlý. Letiště je tam dost veliký, takže než to člověk celý projede a proběhne, když nemáte x hodin na přestup, nestihnete se pomalu ani vyčůrat. My jsme to naštěstí stihli…! A pak zase hned do letadla a trochu si pospat. Já mám velkou výhodu v tom, že kdybyste mě postavili ke zdi nebo pověsili za svetr na ramínko do skříně, usnu vám i tam. Takže jsem to zalomila.

Vzbudil mě až krásnej modrookej stevard se snídaní v ruce a dotazem, jestli si dám míchaný vajíčka nebo nudle s kuřecím masem po asijsku. Můj tác s ovocem, croissantem, jahodovou marmeládou a pomerančovým džusem doplnily míchaný vejce s fazolkama v rajčatový omáčcce, smažená bramborová placička a opět špenát. Bylo to dobrý, ale Jaryho nudle s kuřecím a něco jako knedlíčky dim sum byly teda záviděníhodný…! Kvůli mým úsměvům směrem k urostlému stevardovi si se mnou jídlo z naprosto nepochopitelných důvodů odmítnul vyměnit. :/ :D Haha.

Letiště v Bangkoku je jediný místo v týhle bezpochyby krásný zemi, který jsem měla tu možnost zatím navštívit. Pořád mě něco lákalo víc, a tak jsem cestovala všude možně, ale po Thajsku ještě ne. Po jejich letištní porcičce mango sticky rice – lepkavá rýže s přelivem z redukovanýho sladkoslanýho kokosovýho mlíka s mangem, zasypaná praženýma žlutýma půlenýma mungo fazolkama – jsem to přehodnotila a příští asijská výprava bude muset bejt někde kolem.

Bože to bylo výborný!!! Nevypadá to sice dvakrát lákavě, ale teda to, co jsem jedla pod stejným názvem u nás v Čechách se ani s tímhle letištním vydáním nedá vůbec srovnat! Doma to pro mě byla vždycky spíš thajská parodie na český rýžový nákyp s mangem a fakt nevím, čím to bylo, ale tohle tady teda stálo za to. K tomu čerstvý mladý kokos a člověk už se nemůže dočkat cílový destinace, kde to bude na denním pořádku! :)

Thajský aerolinky překvapily! Z Bangkoku do Hanoje to není ani dvě hodiny, a přesto jsme dostali od mile komicky nezkoordinované letištní posádky salát na způsob Som Tam/Som Tum (salát ze zelené papáji s arašídy a sladkokyselou pikantní zálivkou) se smaženýma kuřecíma „stripsama“ a dýňový „koláč“. Bylo to vážně moc dobrý, i když jsem to fotila mobilem a vypadá to většinou jako krabičková dieta. Dlouhou chvíli, kdy se člověk už už nemůže dočkat konce všech letů, jsem si krátila pročítáním thajských receptů na obrazovce před sebou. :) Do Hanoje jsme dorazili druhý den v půl osmé večer.

Pan Dũng a paní Cảm

Jsme tady zase na měsíc, a protože tu tentokrát máme práci a nebudeme jenom cestovat z místa na místo, vymysleli jsme si bydlení přes Airbnb. Pan Dũng je profesorem matematiky na Hanojský univerzitě a paní Cảm pracuje jako výpočetní technička. :) Pronajali nám ve svym domě patro svojí dcery, která teď studuje v Americe.

Otisk Francouzů z doby kolonizování Vietnamu je protkanej celou zemí, architekturou počínaje a jídlem konče. Bydlíme proto teď v uzoučkym patrovym domku v centru Hanoje, a je tu neskutečný klid. Máme to navíc kousek všude, kam potřebujeme. :)

První večeře!

Když nevařím, tak o jídle mluvím. A když o něm nemluvím, ani nepíšu, tak ho jím. Takže ten deník bude vlastně hlavně o tom. :D První naše kroky z baráčku vedly na ulici, a protože už bylo jedenáct, a street food se už skoro sklízel, měla jsem oči na stopkách.

V jedné z bočních uliček jsme narazili na otevřený „podnik“ specializující se na Bún riêu [bun ziu]… Ty výslovnosti berte zase s rezervou, protože jsme na severu, na jihu se r vyslovuje něco jako „dr“…, a tak jsme si dali Bún Chả Cá [bun čá ká] polívku s rybíma karbanátkama, tofu a vepřovýma knedlíčkama.

Tyhle velký polívky se jedí s nakládaným česnekem v octu, s čerstvými chilli (bird’s eye) nebo chilli pastou (ta velká sklenice za polívkou) a nesmí chybět ani košík bylinek (koriandr vietnamský, klasnatka brvitá, perila křovitá) a salát (nikoliv ten náš ledový ;).