Tady člověk zapomíná i na celou tu nafouknutou bublinu, která se utvořila kolem místa vzdušnou čarou vzdálenýho asi 200 kilometrů. Tady jsem přebila to zklamání z celýho dost nešťastně turisticky zmutovanýho, a dřív bez pochyby krásnýho, pohraničního horskýho městečka Sa pa [sa pa].

Tady v provincii Hà Giang [ha zaň] jsme objevili ráj na zemi a celej jsme ho projeli. Za tři dny, od úsvitu do západu slunce, jsme udělali na jedný malý motorce tour, ze který jsme dojatý a žijem z ní ještě dneska. Až na to šílený jídlo, teda. :D

O tom všem bude ten dnešní díl Deníku z Vietnamu.

Gastronomická katastrofa

Tak já bych začala tím nejhorším, ať to máme rychle z krku, co? :) O věhlasné severovietnamské gastronomii v Hà Giang se moc mluvit nedá. Ona tu prostě žádná taková není. :D Ale to vůbec nevadí, člověk sem jezdí za něčím docela jiným…

Ty nudle ze sáčku s vepřovým masem byly tragický, jakože Bún něco polívka s knedlíčkama ušla, bagety se sušeným vepřovým masem Bánh mì ruốc [baň mí zuok] byly fajn, ale jediný jedlý high-light celýho výletu byly nakonec jenom Bánh cuốn [baň kuon], který teda sevírovali se silným vývarem z Phở s nasekaným koriandrem a jarní cibulkou, žadná sladkokyselá Nước chấm [nəok čam], ta nejklasičtější vietnamská omáčka na namáčení (recept na ni najdete tuhle v odkazu), což byla příjemná změna! Navíc s klobáskou Chả Huế [čá hue].

A pak samozřejmě náš bágl plnej ovoce: banánů, ananasu, žakije, pitayai – jak se tohle skloňuje, kruciš? No prostě dračího ovoce… To my můžeme jako dost pořád v Asii.

Kdybych vám tu připadala kapánek spálená, tak to vám nepřipadám… To jsem. :D Prosim vás, až tudy nebo obecně jakýmakoliv horama v létě pojedete, patřičně se na motorce/na kole atd. zachumlejte před sluncem. Ono to teda někdy nepomůže ani tak, ale to je holt život. Byla jsem připravená… No, asi málo…

Cestou z města do hor

Cestování po Vietnamu mě strašně ba. A je fakt, že od tý doby, co necestuju s lidma, co mají „problém“ ještě dřív, než se nějakej objeví, tak je to všechno tak nějak o dost snazší. :) Takže pravidlo číslo jedna zní: katastrofický scénáře nechte doma, a to obzvlášť, vyrazíte-li cestovat po jihovýchodní Asii.

Na vejlet tu můžete vyrazit třeba na motorce a to prakticky hned a kamkoliv, to asi víte. Na delší trasy je fajn využít vlaky, autobusy, mikrobusy a na ty úplně dlouhý letadlo. Není to takovej „punk“ jako v Indii, takže to zvládnou levou zadní i bojácnější nátury. ;)

Lehce zvýšenou trpělivostí se obrňte na nádraží, kde se za váma bude honit jeden překupník s lístkama do destinace, kam chcete jet, za druhým, bez ohledu na to, jestli jste mu už stihli trošku nerozvážně prozradit, kam to máte vlastně namířeno. Na to je dobrý dlabat, moc se s nima nevybavujte a vytrvejte u nádražního okýnka, kde víte, že vám prodají skutečný lístky. Anebo si je pořiďte přes internet a nějakou cestovní kancelář, nám se vloni osvědčila Sinh Tourist, letos jsme jezdili dost „na blind“.

Cesta z Hanoje byla obzvlášť v horách docela krkolomná, takže jsme toho, byť jsme měli celou zadní spící plochu v nočním busu jenom pro sebe, nenaspali. Taky nás trochu zaskočilo, že jsme do konečný destinace dorazili v půl pátý ráno (odjíželi jsme kolem devátý večer), namísto v osm, jak udával „jízdní řád“, takže jsme si nemohli hned půjčit motorku a vyrazit. Lehli jsme si proto na náměstí jako správný zevlouši s batůžkama na mramorovou lavičku, trochu se ještě prospali, ale pak už jsme půjčili stroj a vyjeli jsme z města ven! :) Pekelný vůz jsme půjčovali hned naproti pomníku na náměstí tuhle, ale můžete samo i kdekoliv jinde, za tři dny jsme ho vraceli a stálo to 500 000 dongů (takže něco kolem 500 Kč).

Bez povolení se daleko nedostanete!

A teď pozor. Pokud si budete chtít, tak jako my, provincii Hà Giang alespoň trochu projet, musíte si v imigrační kanceláři vyřídit povolení k cestování do odlehlejších míst, a to ať už máte v plánu vyrazit do vesniček, jeskyní, průsmyků nebo jen tak do hor a mezi políčka. Najdete ji v městě Hà Giang, tady v odkazu najdete adresu, akorát až budete na místě, je to přímo naproti stadiónu, na mapě je to nepřesně zakreslený. Musíte mít s sebou teda pas a zaplatíte asi 230 000 dongů za osobu, pak už vám ve výletování po týhle krásný oblasti nic nebrání. ;)

Yên Minh, Đồng Văn, Mèo Vạc

Ty názvy měst a oblastí člověku takhle nic moc neřeknou, a my nejsme plánovači. Jak sedíme na motorce jedeme dokud máme benzín a dokud je vidět na cestu… Jeli jsme prostě na sever! Jedinou větší silnicí, která vedla přes vesnice i údolí, pole a hory, průsmyky a přes hřebeny. První den jsme urazili asi 130 km, druhý den asi 100 km a třetí 170. Já chtěla až k hranicím s Čínou, ale mají před výjezdem na hraniční přechod závoru, tak to nešlo. To mě trochu naštvalo. :D A tak tam mám aspoň fotku. :D

Ale celou cestu koukáte stejně jak zjara…

Na všechnu tu krásu kolem. Sesednete z motorky, sednete si do trávy, na zem… kamkoliv a koukáte do dálky. Na ten život, na přírodu, na tu nádheru…

Na starý babičky, i malý holky, co se lámou v půli zad pod tíhou nůší plnejch kořínků, cukrový třtiny, trávy i listí.

Na ryzí dětský úsměvy. Na umouněný tvářičky a bosí nožičky. Já ty vietnamský děti miluju…!

Mluvíte na sebe jazyky, který ani jeden neovládáte a přesto víte, co vám všichni říkají… jak jsou vděčný, šťastný, radostiplný, udřený a opotřebovaný tím těžkým životem tady a přece tak veselý a spokojený. Člověka tu může přepadnout soucit, chvilku dokonce pocítíte lítost, ale jak se vám dostanou pod kůži víte, že to není na místě. To nejsou žádný chudáčci. Takhle vypadají lidi, co uměj žít!

Až sem pojedete, vezměte dětem pastelky a omalovánky, a mějte s sebou vždycky něco navíc k jídlu a k pití.

A žijte tady, i kdybyste tu byli jen na pár hodin. Nabije vás to na několik měsíců života v tom našem blahobytu… Žije se tu krásně a tak nějak samo.

A na celou tu Sapu se vybodněte. Jeďte do hor, o kterých se v průvodcích moc nepíše… :*