Já nejsem moc holka cimprlich, vlastně jsem dost zvědavá, což většinou zvítězí i nad mojí bojácností a nezdravou opatrností. A tak když mi kamarád Quang odpoledne napsal, jestli chceme večeřet hmyz, prostě nešlo říct ne.

Škorpióni, kobylky a mravenčí vajíčka

Hmyzojedení na ulici je typický spíš pro Kambodžu nebo Thajsko, tady ho tak jako decentně ochutnáte v restauraci a to jenom někde. Nejí se tu kobylky a šváby, co byste potkali venku na ulici, ve Vietnamu se pěstuje hmyz k jídlu na speciálních farmách.

Ochutnali jsme grilovaný škorpióny, cvrčky se škvarkama a mravenčí vajíčka. Byl to spíš zážitek, než že bych se po tom utloukla. A nutno dodat, že přesto, že se cvrčkama jsem hned blbla, tak než jsem byla schopná vzít byť jen do hůlek škorpióna, musela jsem si dát na to panáka. :D Já moc nemusím pavouky, a ono má tohle zvířátko takovou podobnou konstituci, takže jsem k němu měla prostě přirozenej odpor…

A teď kdo nechce, ať dál nečte a přeskočí až sem, vyhne se tak fotkám i mýmu popisu, jaký to bylo.

Kromě toho, že jsem si musela neustále opakovat, že už se to zviřátko nehejbá a tudíž by byla prostě škoda ho aspoň nezkusit ochutnat, tak jsem pořád bojovala s představou, že když se ho dotknu jazykem, vleze mi do pusy samo. :D Já vím, je to dost nechutný, ale nechci vám tu psát, že to bylo děsně boží a dobrý, když nebylo. Klepítka, nožičky a ocásek křupe a chutná spíš jako chipsy, a to i s tou představou nakonec docela šlo. Tělíčko bylo taky křupavý, ale hořký, takže jsem ho neměla touhu ani dojídat. No… škorpióna už asi zkoušet příště nemusím.

Mravenčí vajíčka jsou zvláštní… Vzhledem k tomu, že to byla spíš taková „rizotová“ směs s vepřovým masem, cibulí a jidášovým uchem, tak kdyby ho člověk neochutnal zvlášť, ani neví, že mravenčí vajíčko jí. Je velký asi jako borůvka, ale taková zploštělá, no jako vajíčko. Vidíte ty bílý kukličky? Tak to je ono. Fotky z večeře jsou dost otřesný, protože bylo fakt blbý světlo, pardon. Vajíčka konzistencí připomínala trošku jikry, ale chuťově byly dost nevýrazný.

Zato cvrčci byli vysloveně hřebem večera! Aspoň pro mě. Ty bych mohla jíst asi normálně třeba místo oříšků a jinýho večerního zobání. Byli opražený se škvarkama a na sádle, takže chutnali jako škvarky… na sádle. :D Prostě dost dobrý. Některej hmyz můžete ochutnat i na různejch festivalech v Čechách, ale já si ty první dojmy prostě vždycky spíš šetřim do zemí, kde mi to dává víc smysl…

Noční trh

Po „vydatný“ večeři a pár panácích rejžový pálenky s marakujou a dobrou náladou jsme vyrazili na nedalekej noční trh Long Biên. Najdete ho u hlavní silnice hned vedle mostu Long Biên. A ne, ani dneska vás neochudím o pár vět z historie, který se k mostu vážou. To máte radost! ;)

Konzolový most Long Biên byl postaven Francouzi na přelomu 20. století a měří 2,4 km. Ve své době byl jedním z nejdelších mostů v Asii vůbec. Za Vietnamské války byl masivně bombardován, protože byl jediným mostem přes Rudou řeku, která spojovala Hanoj a přístavní město Haiphong. Přesto se ho nepovedlo zničit natolik, aby byl zcela vyřazen z provozu déle než na jediný rok (1972), kdy byl částečně poškozen naváděnými střelami. O obraně mostu se zpívá i ve vietnamských písních a básních.

Ale zpátky na trh. On to není jen tak ledajakej noční market totiž, on je to trh obchodní. Od desíti hodin večer se to tu mění v mumraj pobíhajících Vietnamců, svážejících tuny ovoce, zeleniny i bylinek a koření, který se tu přeprodávají menším obchodníkům a ty je potom brzy ráno vystavujou na trzích pro běžný smrtelníky.

Když si tady budete chtít koupit jeden ananas nebo pomelo, moc nepochodíte. Takovým množstvím nikoho nevytrhnete. Tady jde prostě o byznys. My jsme tu byli s kamarádama, takže jsem si odnesli 3 kila mangostanu, kterej jsme ještě ten večer téměř všechen vyloupali a slupli. :)

A jak to na takovým obchodním trhu vypadá a cvrkotá se můžete kouknout tuhle ve videu:

https://www.instagram.com/p/BDvlr7SQoTf

Procházka se strýčkem Xuânem

Dneska snídáme zbytek mangostanu a zapíjíme to klasicky exotickym smoothie. Tentokrát z banánů, ananasu, marakuji a manga. Tohle mě fakt baví. Večer jdeme na večeři ke známým, takže se snažím udělat co nejvíc práce, když tu mi přijde sms, jestli můžu dřív na procházku s panem Xuânem (strejdou našich přátel). Práci odkládám a šupajdim ven.

Pan Xuân [suan] je celebrita, byl totiž v časopise. :D Kdo máte doma dubnovej časopis FOOD, tak ho máte i s touhle fotkou a panem Xuânem. Je to ten, co sedí naproti mně vpravo. Když jsme se k naší loňský návštěvě a tím pádem i k tomuhle mezi hovorem dostali, měl z toho velkou radost a pak se tím doma chlubil. Bylo to roztomilý. Jinak je to, napřík tomu, že byl ve Vietnamský válce, strašně veselej, milej a pozitivní pán… kterej po válce jako úředník pracoval pro vládu. A taky se mi dneska strašně moc věnoval a odpovídal mi na všechny moje dotěrný otázky.

A pak za odměnu (nebo možná za trest :D) mi taky udělal asi tak 500 fotek do rodinnýho alba z vojenskýho muzea, kde jsem buďto u tanku, u helikoptéry (no, budiž) nebo u rozbombardovanýho americkýho letounu… S „úsměvem“ od ucha k uchu, protože na povel „čííííz“ se prostě říká „čííííz“, protože nechcete, aby to celý vyznělo ještě trapnějc, než to vyznívá… Já vám nevim, ale prostě u takovýho exponátu se usmívat do objektivu mi připadá prostě přinejmenším nevhodný… Ale co naplat, strýček Xuân nabyl dojmu, že i takový fotky nutně potřebuju.

Nevěříte? Tak mrkejte do galerie, sem ty obrázky dávat nechci. Je to divný.

V parku jsme pozdravili V. I. Lenina a šli navštívit dalšího komunistickýho velikána…

Já si na vlastní kůži z doby komunismu nic nepamatuju. V 89 mi byly tři roky, a tak už jsem z generace, která je více-méně odkázaná na literaturu anebo na vyprávění rodičů a prarodičů. Přesto je pro mě v něčem nekomfortní, zvláštní a vlastně strašně zajímavý zároveň vidět tady ve Vietnamu na vlastní oči, jak tu lidi komunismus mají vlastně svým způsobem rádi (nechci zabředávat do toho, jak moc je to jiný teď a tady a jaký to bylo tehdy u nás). A jak si někteří ujížděj na tom, že maj známý na těch „správnejch místech“, jak se tak nějak poplácávaj po ramenou nebo vidíte, že si ruce tisknout s bankovkou a pak prochází někam dál, kam jinýho nepustěj. Že s obálkama tady prostě člověk nejdál dojde… Je to takový vlastně hrozně smutný…

Ho Chi Minh a kokosové želé

Tak toho jsem zase neviděla. :D Když jsem si na sebe brala doma kraťasy, asi mě osvítil Duch svatej, protože do mauzolea k Ho Chi Minhovi nemůžete jít přece takhle nevhodně oblečený… No, takže jsme tam se strýčkem nešli. Zato jsme šli kolem jeho muzea, který už ale zavíralo, takže to jsem viděla taky jenom zvenku. A tak jsme se courli u Jednopilířový pagody, kde mám zase spoustu fotek!

Jak u ní stojim, jak u ní stojim dál, blíž, jak jsem opřená o kandelábr, jdu nahoru k ní, jsem docela, docela blizoučko, jak se jakože modlím (proč..?), jak podepírám nějakej strom u ní (PROČ?? Já NEVIM! :D) jak se na ní dívám, jak se nedívám…

Když to je hrozně těžký, někomu, kdo vás provádí (a navíc, když vidíte, že ho to baví) říct, že takový fotky jsou prostě úplně, ale úplně na nic! :)) Asiati fotí prostě všechno a strejda z toho měl takovou radost! Je fakt boží!

To stejný se opakovalo u Mauzolea z druhý strany, u nově postavenýho parlamentu, u Prezidentskýho paláce, až jsme se nějakým zázrakem ocitli na kokosovým želé u Hồ Tây, u Západního jezera.

A to je vám taková dobrota! Odsekne se mladej kokos, vylije se kokosová voda do rendlíku, přidá se agar, sladidlo, chvilku se to povaří a nalije se to zpátky do kokosu. To stejný se udělá s trochou kokosovýho mlíka, takže v tom ořechu pak máte dvě vrstvy: jednu čirou (z kokosový vody) a jednu mléčnou (z kokosovýho mlíka). To se vychladí, a vy to pak baštíte přímo z toho kokosu lžičkou a dloubete i ten čerstvej kokos v ořechu.

Jestli mi tu zbyde chvilka, připravím vám recept. Ale myslím, že takhle byste to zvládli taky hravě. ;)

A pak už jenom rychlý překapávaný kafíčko a procházka kolem bran u hanojský Citadely.

Večeře s přáteli

Už se setmělo, a stříček Xuân mě vzal domů, kde jsme měli se všema sraz a čekala nás hostina. A když říkám hostina, myslím fakt hostinu. Tak jako jsme na venkově měli hezky „obyčejně a střízlivě“, tady jsme byli v obležení typicky slavnostnějších jídel.

Smažených závitků Nem rán [nem zán] s masem i bez, „salátu“ s nudlema a hovězím masem Bún bò Nam Bộ [bun bó nam bo], vývarem z kostí a s rajčatama, s rejžovýma nudelma a s krabem Bún riêu cua [bun ziu kua], mís plnejch bylinek a salátů, arašídů, smažený cibulky, ostatně, kromě fotek s podívejte zase na video.

https://www.instagram.com/p/BDyMXFlwoWH

Já vím, že už jste to asi četli. ;) Ale kdyby náhodou ne a zajímalo by vás, jak vlastně vypada taková vietnamská kuchyně, tak zabrouzdejte do mýho starýho článku právě o ní tuhle v odkazu.

A protože po večeři přichází na řadu dezert, dostali jsme ananas, pomelo a mombín sladký quả cóc [kuá ko(k)], což vypadá jako velkej zelenej ořech, ale má konzistenci nezralý zelený hrušky a je to hodně kyselý. Jí se to často syrový se solí a s chilli a seženete to tady na ulici na každým rohu. U nás v Sapě taky.

A u toho jsme měli kulturní program  a poslouchali mýho tatínka přes You Tube. Protože, a teď mi to promiňte, ale prostě se chci pochlubit. Můj tatínek je totiž tenor a to nejen v Národním divadle, a za tuhle krásnou roli dostal i cenu Thálie. No, odkdy musí bejt jenom rodiče pyšný na svoje děti? :)