Hanoj je boží, ale dostat se tu na venkov a vlastně na takovou domácí autentickou farmičku je asi za odměnu. Jak pro naše plíce, tak i pro duši. Asijský velkoměsta prostě jsou plný smogu, ne, že ne, takže až budete příště v Praze potkávat turisty z Asie s „čumáčkama“ na nose, tak se jim nesmějte, oni vědí, co dělaj a naopak jenom často neví, že u nás se většinou ve městech dejchat docela dá. Já tady taky trajdám s náhubkem, když je prach a lítám po rušných hlavních třídách.
Pondělí, středa, čtvrtek a pátek z pohledu Deníku z Vietnamu nejsou vůbec zajímavý, protože sedím u počítače nebo jsem sice venku, ale pracuju. Takže je vynechávám. Jenže úterý, to bylo krásný a úplně jinak, než se dalo čekat a navíc plný zážitků, novejch zkušeností, dojmů, radosti a taky čerstvýho vzduchu.
Jako v ráji…
Jedeme s našima domácíma, panem Dũngem a paní Cảm, na jejich rodinou farmu kousek od Thanh Hà na severu nad Hanojí. Zahrada je neskutečně obří! Cesta k domu je lemovaná palmovou alejí, všude je cejtit omamná vůně kvetoucích mandarinkovníků, limetovníků a pomel. A člověk je najednou fakt jako v ráji. Lehla bych si pod ty stromy do trávy, zavřela oči a nechala si zdát ten nejsladší a nejvoňavější sen…
No, ale nejsem tu na lelkování. Moje výpravy, o kterejch si většina lidí myslí, že jsou dovolená, se s prvním dnem mění vždycky v náročnou badatelskou misi. :D Já umím odpočívat a baví mě jen tak koukat kolem a relaxovat (asi jako každýho), ale když k tomu můžu ještě prohloubit svoje znalosti, nejsem líná se ptát, zjišťovat a zkoušet… No prostě, když to pro mě vypadá dostatečně zajímavě, umím bejt pro svý okolí vlastně asi dost otravná. Navíc mě baví nic nedělat tak maximálně tři dny. A tady, ve Vietnamu, přece nebudu koukat do trávy jen tak, když tam vidím růst betel lolot! No to bych byla blázen! To se musí zdokumentovat, nafotit a okamžitě použít v praxi! :D
Pan Dũng nás provádí celou farmou i zahradou. Mají tu krásný a voňavý čerstvý bylinky a spoustu zeleniny i ovoce. Na zahradě, na polích i v sadech jim roste snad všechno, co znám a dalších milion věcí, který neznám ani trochu. A tak je to prostě fakt úžasný. Jsem Alenka v říši divů a chtěla bych si tu hrát až do úmoru!
Když všechny ty suroviny, který člověk teoreticky zná, vidí živě růst, kvíst a rodit plody, získává to všechno prostě novej rozměr. Doma si sice spoustu věcí seženu a koupím, ale když pak vidíte, odkud se berou, jak žijou, jak mají správně vonět a chutnat, teprve to dostává ten pravej význam.
V rostlinkovém království
A tak jsem nadšená z toho betelu (Lá lốt [la lot]) v mandarinkovym sadě (můžete si ho koupit v Sapě a udělat si doma tyhle skvělý závitky s hovězím masem), z fikovníku hroznovitýho a jeho plodů (Quả sung [kuá suŋ]), který se taky nedozrálý solej a nechávaj fermentovat, jsou hodně kyselý a křupavý… i listů (Lá xung [lá suŋ]). Ale ty už znáte z minulýho vyprávění, balí se do nich třeba maso a vepřový kůžičky.
Roste tu ale i spousta rybí máty (Rau giấp cá [zau zap ká]), rybí proto, že je opravdu strašně výrazně „voňavá“ po rybině, mně teda příšerně smrdí… Nebo rýmovník citronovej (Húng chanh [huŋ čaɲ]), co vážně božsky voní po citrónech a z příznačnýho názvu už je taky jasný, že se jím léčí rýma, klidní ale i horečku a kašel nebo astma. Stačí listy podrtit třeba s trochou medu, a jak to pustí šťávu, máte přírodní medicínku jedna báseň. Nebo si můžete udělat čaj. Rostlinka je to nenáročná, takže se dá pěstovat i u nás. Budete potřebovat jen trochu místa na parapetu a jeden květináč.
A taky třeba Quả su su [kuá su su] neboli česky čajot, což je vlastně něco jako naše kedlubna, dělají se z ní polívky Canh [keaň], dusí se, peče a nebo taky nakládá.
A když už jsme u těch kedluben, tak vězte, že když na kurzu vaření řeknu, že kedlubny, ty, co známe u nás doma, rostou a jedí se i tady ve Vietnamu, tak je to prostě pravda, i když to může znít zvláštně. Tady máte důkaz, vy, nevěřící Tomášové! :P ;) Normální „česká“ kedlubna. :D
Slyšeli jste někdy o tapiokový/maniokový mouce nebo škrobu? Tak abyste v tom měli jednou provždy jasno. Tapioková/manioková mouka i škrob je jedno a to samý. Je to prostě usušenej a na prach namletej kořen kasavy (cassava). V Jižní Americe se mu říká taky juka (yuca) nebo arrow root. Má vážně spoustu názvů, čert aby se v tom vyznal, hm? :) Je to škrobovitá kořenová hlíza rostliny, který u nás říkáme maniok jedlý.
V Asii a nejen tam nahrazuje nám dobře známej solamyl (bramborovej škrob). Pomocí týhle mouky se tu dělají různý kaše, koláčky, „těstoviny“, knedlíčky anebo se jí zahušťujou třeba i polívky. Kdybyste někdy narazili na tapiokový perly (kuličky), tak zkuste tenhle můj dezert s mangem a marakujou.
Jinak takhle ta kořenová hlíza vypadá.
A pak ty jejich zvířata! Chovají prasátka, divoký i domácí a jsou prostě k sežrání…! Teda… no, víte jak to myslím… :D
Krásně se tu o ně staraj, mají výběhů panečku, radost pohledět! A taky tu chovaj kuřata a slepice. A to je vám fakt srandovní – Vietnamci kromě vepřovýho masa rádi hodně kuřecí, ale docela jinak než my, čím je tužší, tím je to lepší. Kuře třeba vaří jen tak úplně celý a jenom ve vodě (samozřejmě bez peří), pak ho nastříhají nebo nasekají na kusy a tadá! Oběd je hotov. Jako né vždycky, samozřejmě, někdy taky stačí vystydnout a jí se studený. :D Takový se trhá na vlákýnka třeba do baget Bánh mì [baň mí] anebo do nesmaženejch závitků. Nemyslím to vůbec zle, prostě je to tak nějak daný. Já třeba studený kuřecí maso prostě nemůžu… Ale Vietnamci ho vážně milujou! A tak jsme ho měli dneska k obědu. :)
Venkovský oběd
Všichni, co rádi vietnamskou kuchyni, znaj bezpochyby hovězí „salát“ Bún bò Nam Bộ [bun bó nam bo], grilovaný vepřový bůček a „karbanátky“ Bún chả [bun čá], a třeba i tu „syčící placku“ Bánh xèo [baň sew], to jsou ale všechno většinou spíš jídla, který si dáte venku nebo v restauraci. Jasně, že doma si je Vietnamci občas taky uvaří, stejně jako my si občas doma uděláme dobrej steak. Ale taková úplně běžná vietnamská kuchyně není ani takhle příliš (občas i přehnaně) nápaditá, ani nemá tolik chuťovejch kombinací, který v sobě třeba i nesou prvky „exotičtějších chutí“ přilehlýho Thajska, Kambodži a Číny. Jsou mnohem jednodušší, hodně čerstvý a taky skromnější, i když region od regiony se to v závislosti na dostupnosti surovin taky samozřejmě liší. Což ale vůbec neznamená, že jsou míň zajímavý.
Chlapi šli na ryby a já a paní Cảm jsme připravovaly takovej lehkej, obyčejnej vietnamskej oběd. S paní domácí to není úplně jednoduchý, myslím, že mi nevěří, že umím vařit. :D Takže je pořád děsně opatrná a neustále přede mnou schovává sekáček.
Dneska už ale měla smůlu, naporcovala jsem kuře rychlostí blesku, že nestihla ani zalapat po dechu. A už je to v pohodě, dostala jsem pochvalu. :D K obědu jsme vykouzlily tyhle dobroty.
Udělaly jsme polívku Canh z „kedlubny“ su su, vařený kuře s limetovýma lístkama (fakt žádna věda, prostě vařený kuře a nasekaný limetový listy, tečka), rejži a kuřecí vnitřnosti s vodním špenátem, voskovou tykví (beninkasa voskonosá) Bí đao [bí dou] a s jarní cibulkou. Ta tykev chutná jako něco mezi dýní a cuketou, je křupavá a skvělá. Používá se na takový to obyčejný vietnamský „domácí vaření“ hodně často. Ve Vietnamu se tradičně a odjakživa vaří stylem „od čumáčku po ocásek“, tak jako vařily i naše babičky, a jak se daří znovu prosazovat třeba i mým nejoblíbenějším řeznictvím (The Real Meat Society nebo Naše maso). Vždyť je to tak logický…
Zapili jsme to zeleným čajem z čerstvých listů a domácím rýžovym vínem. Bylo famózní!
Palác Thành Chương
Po obědě nás pan Dũng vzal do nedalekýho vietnamskýho „paláce“ Thành Chương. Je to soukromý muzeum významnýho vietnamskýho malíře Thành Chươnga, který ho (dost možná nelegálně) vybudoval na 8 km čtverečních uprostřed lesa.
Co je vlastně docela zajímavý, že ve Vietnamu je do státních lesů prej vstup veřejnosti zakázanej, ne jako u nás.
A tak si tady courám a učím se s (pro mě) novym objektivem. :)
Tyhle koně mě strašně bavěj! :D
A jedeme domů, zpátky do velkoměsta. Zpátky do práce. A už se těším, až vám to všechno prásknu! ;)
Pusto a prázdno. Bez vašich komentářů je tu strašně smutno...