A tak, když mě oslovili z easyJetu s nabídkou projet Neapol a její okolí, prozkoumat tu nejen místní gastronomii, ale i města a nádherný pobřeží, s radostí jsem souhlasila a začala se těšit. :) Vyrazily jsme tři grácie: já, Kačule z foodblogu My Cooking Diary a Miri, která nám to všechno dělala tak nějak ještě hezčí.

Neapol

Neapol je úžasná…! Báječně divoká. A taky svojsky nádherná. Člověku připadá až neskutečně obrovská, někdy trochu kýčová, a pak hlavně božsky cikánská! :) Miluju ji, obdivuju a respektuju… a to poslední obzvlášť v noci, když cestou domů procházíte uličkama při pouličním světle, který vám lemuje chodníčky jen tak, aby se neřeklo. To proto, že většinou maj rozbitý žárovky.

A taky je tu všechno počmáraný, dokonce i dveře od kostela. No, a pak to prádlo, úúúplně všude. Jo! To všechno má atmosféru, ze který si prostě sednete na zadek, i kdybyste nechtěli.

My navíc měly (asi) štěstí začátečníka, který se na neapolský greenhorny vztahuje na „tutti“ – občas budu „hovořit“ italsky, neva? A tak i přesto, že nás všichni kolem varovali – a to hlavně před kapsáři – ve dne ani v noci jsme nezažily nic, co by nám dojem z týhle skoro „Velký nádhery“ zkazilo. Jo, já vim, že se točila hlavně v Římě, a my jsme ani vzdáleně takhle nedivočily… Ale stejně, chci bejt dneska aspoň trochu filmová! :)

Gnocchi alla Sorrentina

Tohle jídlo si prostě zaslouží svůj nadpis! A hodlám o něm napsat i celej odstavec, tak moc dobrý tyhle gnocchi ze Sorrenta, který jsme si s holkama daly v Caffè Bistrot Diaz v centru Neapole, byly! Tak akorát měkký a kyprý (rozdíl mezi knedlíčkem a nokem asi vysvětlovat nemusím ;), s rajčatovou omáčkou, s bazalkou a s pořádnou dávkou čerstvý mozzarelly di bufala… Napíchnete si „ňok“ na vidličku, a za ustavičnýho slintání si do talíře namotáváte tu rozteklou dávku voňavý mozzarelly tak dlouho, dokud se i ten nejtenčí vlásek sýra nepřetrhne! Pak v duši (a někdo – to jako já – i nahlas) pronesete něco jako „Mhmmmm!“, pak strčíte sousto do pusy a i přes to, že bylo slanější, než jsem zvyklá, přežvykujete, děláte „Mhmmhmm!“ znovu a znovu a užíváte si to neskutečný sladkokyselý a rajčatovo-bazalkový „nebe v hubě“.

„Přitom taková blbost, co?“ Říkaly jsme si v Neapoli asi tisíckrát! :) Vždyť na těch receptech nic není? Jenom rajčata, olivovej olej, sýr, bylinky, čerstvý těstoviny, pizza nebo gnocchi… A kdyby nebyl člověk soudnej, „žral“ by to pořád dokola. Ty rajčata tu totiž absolutně nemají chybu! Holt ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. No a pak taky to slunce tady, dělá s ovocem a zeleninou vážně divy.

Krom toho jsme si daly ještě bruschettu s grilovanýma cuketama a paprikama a caprese, abysme si tu mozzarellu a rajčata s bazalkou jó užily. Bylo to dobrý, ale ty gnocchi byly zkrátka epesní!

Není mozzarella jako burrata

Protože se tu „přídomkem“ di bufala honosila každá nám naservírovaná mozzarella, chci se o těhle bílejch sýrovejch bochníčkách trošku rozepsat. Mozzarella di bufala je mozzarella typická pro Kampánii a vyrábí se z mlíka vodních bůvolů, který znám spíš z Vietnamu…

Tak tenhle sýr je vážně skvělej, o tom žádná, ale co je fakt naprostá dokonalost a co jsme si i s holkama dovezly domů a hned si oblíbily, je burrata neboli mozzarella plněná smetanou a stracciatellou. A ne, teď nemyslim smetanovou zmrzlinou s čokoládou, i když mě to prve taky napadlo… :) Ale trhaným sýrem nebo přesněji „tvarohem“, ale v trochu jiným slova smyslu, než my Češi tvaroh chápeme. Je to spíš taková ta forma chvilku před tím, než vznikne sýr. Anglicky se jí říká „curd“, asi nejblíž k tomu je sýr typu cottage… Důležitý ale hlavně prostě je, že je to vynikající a musíte to zkusit! Seženete ji třeba v pražským Mozzarellartu, kde se můžete podívat i přímo, jak se vyrábí. Moc hezký fotostory najdete tuhle u Makrétky Kitchenette.

Ne každá „mozzarella di bufala“ je automaticky ta origoš italská. Taková by se měla honosit navíc certifikací DOP = Denominazione di Origine Protetta, což je označení, který zaručuje, že jde právě o mozzarellu z lokálního bůvolího mlíka, vyrobenou tradiční metodou místníma farmářema, a že je i zabalená tady v Kampánii.

Nejlepší neapolská pizza

Tohle člověk může říkat o pizze, která mu nejlepší připadá anebo se může nechat ukecat modrým nápisem na bílý destičce u Pizzeria Antonio e Gigi Sorbillo v Neapoli. Tam to totiž fakt píšou, a víte co? Já jim to věřim. Sice jsem tady v Neapoli měla pizzu ve finále jen dvakrát a vždycky mi chutnaly, ale nikde na světě jsem nejedla víc „obyčejnou“, neskutečně povedenou, chuťově vyladěnou, tu svoji vysněnou neapolskou Pizzu s velkým P!

Objednaly jsme si pro jistotu hned dvě: Pizzu Margheritu Bufala DOP a Pizzu Rodolfo s parmskou šunkou (DOP, jak jinak), čerstvýma rajčatama, zase mozzarellou di bufala a rukolou.

A to vám povím, jak udeří otevírací hodina H, na ulici před vchodem se utvoří taková, ale taková fronta, že není prakticky možný si sednout. Mají to ale tak neskutečně zmáknutý, že i tak vás bez problému a za chviličku obsloužej. A vy si i tak můžete vychutnat tu „nejlepší neapolskou pizzu na světě“. A jak na to? Takhle:

Nakráčejte do restaurace až ke kase, kde zároveň uvidíte do kuchyně přes pult, a taky paní šéfovou s (hádám) manželem za pultíkem u mikrofónu, tohle záhy vysvětlím. Pokud jste tři, tak, jako jsme byly my, tak tím tady prakticky zablokujete veškerej manévrovací prostor, kterej tu obsluhující číšníci mají, aby z kuchyně mohli vůbec dopravit jídlo k zákazníkům na stoly. Proto doporučuju vyslat jen jednoho člena skupiny. Světe div se, NIKDO tu na nás ale ani tak nekoukal, jako že jsme spadly z višně. Že jsme se motaly, kde nebylo moc prostoru, že jsme překážely (a že nám to bylo jó blbý!), všechen personál kolem cvrlikal, obíhal nás a poměrně dlouho nás nechával bez problému vybírat večeři v tý nejrušnější době. No, přiznejme si, u nás doma by nás po pár vteřinách číšníci vynesli v zubech. :D Italové jsou v tomhle ohledu neuvěřitelný pohodáři, fakt.

Objednaly jsme si ty dvě pizzy s sebou do krabice. Bylo nám sděleno něco jako „dieci minuti“ jakože 10 minut. A my si trochu myslely, že si fakt dělaj srandu. No ale asi tak za 15-20 jsme je vážně dostaly (tipovala jsem tak hoďku)! Vymotaly jsme se na ulici, našly jsme si nejbližší schody, kousek vedle ve večerce koupila Miri pivo a měly jsme tu nejlepši neapolskou večeři na světě! Přidal se k nám i nějakej Ital, že jestli si může přisednout a všichni jsme tam na zemi spokojeně „mhmmmkali“ a olizovali se až za ušima.

Ten mikrofón, to jsem vám v restauraci viděla poprvý. To vám totiž před vchodem stál pán, a všechny, co si chtěli vychutnat tuhle pizzošku v restauraci, si zapisoval do dlouhýho seznamu – asi 3 A4 (!) – kterej pak posílal dovnitř tý šéfový. A jakmile v restauraci někdo dojedl, ozvalo se na ulici z repráku, že může ten a ten zasednout k právě uvolněnýmu stolu. Šlapalo to teda, jak na běžícím páse. :)

Torre del Greco

Neapol je rušný město, a jestli sem někdy vyrazíte, určitě se nebojte bydlet i klidně kousek dál. My jsme měly hotel (Hotel Marad) v městečku za Neapolí pod Vesuvem v Torre del Greco. Člověk se sem dost pohodlně dostane pozemním metrem (no, spíš takovym jako vlakem). Což je vlastně taky dost zážitek sám o sobě. Kdo nás sledoval na Snapchatu, ví o čem mluvím, kdo ne, o dost přišel. :D Ale kromě toho, že jsme si tam každá našly (no, né, že bysme hledaly!) za ten pobyt aspoň jednoho „Frančeska“, „Džuzepína“ i „Marčela“ na den bez jakkoliv vynaloženýho úsilí, hráli nám tam kromě toho i klucí na harmoniku a u toho jsme ještě doufaly, že nevypadnem za jízdy z nedovřenejch dvěří, například.

Taky je tu krásná pláž. :D To jsme totiž jednoho dopoledne chtěly vyrazit na výlet do Sorrenta, na domečky (o tom příště, bude to stát za to!). Jenže to bysme nesměly chytit „lo sciopero“, kdepak nemoc, ale dopravní stávku. V Itálii nic neobvyklýho, nicméně to člověku trochu nabourá program zvlášť, když jste tady na pár dní. Prostě nejezdily žádný vlaky ani dopravní prostředky, a my neměly auto. Po zkušenosti s taxíkem, kdy nás natáhnul asi tak o 100% (všude na světě je to stejný ;), jsme se odhodlaly ke stopování.

Luigi

A tak jsme potkaly Luigiho! Prostě Ludvíka. :)) Itala, jak víno, kterej jel chudák na Vesuv, ale kvůli třem řehtajícím se Češkám s palcema vztyčenýma do nebes to otočil a hodil nás na opačnou stranu k moři.

Nutno dodat, že když pochytíte ten správnej italskej přízvuk, je dost jedno, co říkáte… Těma šesti slovama, který umíte a používáte prakticky na cokoliv pořád dokola a za všech okolností, se bez problému domluvíte. Když jste ovšem ženská, pánové prominou. ;) A to i když si pletete „perfavore/prego“ (prosím) s „pronto“ (rychle)… A tak pokládám za důležitý podělit se s váma i o ten slovníček, se kterým bez problému vystačíte stejně tak jako my:

Ciao [čááo]

–  univerzální pozdrav. Hodí se pro ráno, odpoledne, večer i v noci. Nehodí se slovo příliš protahovat a hihňat se u toho ve chvíli, kdy fakt nechcete bejt obklopený Italama další tři hodiny.

Perfavore/Prego/Pronto [perfavóóre/prego/pronto]

– lze libovolně zaměňovat. Z vlastních zkušeností víme, že zaručeně vykouzlí italskýmu protějšku stejně tak libovolný výraz ve tváři. Často se můžete setkat s nepochopením, se vskutku oprávněným překvapením, a pokud si s přirozenou sebejistotou (že hovoříte plynnou italštinou) objednáváte „kapučíno“ slovy: „Un capuccino, pronto!“ je ale bohužel dost pravděpodobný, že vás z kavárny vyhoděj.

Ragazza/Ragazzi [ragáca/ragáci]

– tak tohle je ale vskutku matoucí. A vůbec, holky, kluci a hlavně teda ženský a mužský koncovky nám dělaly dost problém. Na druhou stranu si tímhle způsobem můžete říct o kompliment, když na vás přijde depka… Ale co si budeme povídat, to se nám (ženám) tady fakt stávat nebude. Nicméně pro jistotu i tak použiju jeden příklad za všechny. Chtěla jsem našemu Luigimu vyseknout poklonu, poděkování. V italštině, samozřejmě. Nejsem žádnej cestovatel amatér! Sebejistou větou „Tu sei bellissima!“, jsem ho ale kupodivu nepřivedla do rozpaků. Naopak mi to dvorně a několikrát zopakoval ve stejnym znění… Je slušně vychovanej kluk jeden ušatá! No co, jenom jsem ho zkoušela, jestli on ty koncovky umí! Mně se z toho „o“ nakonci prostě nechtěně vyklubalo „a“. Pff.

Na pláži na závěr nesmělo chybět ani focení ve stylu plážovýho modelingu z let devadesátých. Myslim, že by z toho svýho času bejval byl slušnej book… Ale místo toho jsme si uřízly spíš ostudu, protože se všichni domnívaly, že to blbutí na kamenech myslíme vážně. Nic jsme nepily, fakt, ale ty šutry a vlny si o to prostě říkaly! :))

Pistáciová se šlehačkou

Zmrzlinu miluju hlavně proto, jak vypadá. Připadá mi totiž nesmírně fotogenická. A pistáciová, ta pravá pistáciová – ne ta umělohmotná přezelenalá – je v Itálii i v Chorvatsku nutnost! Většinou ji ale nedojím, dávám si ji proto nejradši aspoň napůl. Jenže tuhle pistáciovou se šlehačkou by podle mě nesnědli ani čtyři urostlí Italové, natož Chorvati. Jak prohlásila Kačule, stačila by ji do kelímku vlastně i klidně jenom ta samotná šlehačka… a mně zase zmrzlina. Každopádně tohle kombo, navíc s máslovou sušenkou, bylo fantastický!

Večeře v přístavu

Na konci našeho výletu jsme si tu našly super restauraci La Voce del Mare u přístavu právě v našem ubytovacím městečku Torre del Greco, kde jsme si zase dost pochutnaly. Měly jsme původně namířeno jinam, ale servis v restauraci s terasou a výhledem na moře Taverna E Mare stál asi za tolikhle: když jsme se po 15 minutách čekání na číšníka zvedly a odešly, nikdo si toho ani nevšimnul.

V La Voce del Mare nás naopak uvítali sklenkou šumivýho vína (to si dost šplhli), a pak jsme si objednaly předkrmovej talíř s mořskejma plodama a rybičkama, obyčejnej zeleninovej salát, Paccheri con gamberi a Gnocchi alla Sorentina, protože jsou fakt skvělý a tady byly navíc tak akorát slaný. :)

A jestli nechcete přijít o výlet kolem dechberoucího Amalfskýho pobřeží, o výstup/výjezd na il Vesuvio a našeho druhýho dobrýho kámoše „Dejvida“, a taky o italský dezerty a báječný Scialatielli s pančetou, tak mi dejte vědět! Už teď se těšim, až se vrhnu na pokračování. :)