Už je to let, co jsem tu byla poprvé. S maminkou a babičkou Hanou. Bylo mi třináct a jediný, co si z toho našeho výletu pamatuju, jsou velbloudi. Jak jsem se na nich jednou projela, pak se někde podrbala, chytla do ekzému infekci a z Ruzyně jela rovnou na Bulovku na kožní. Bylo to fakt boží. Byl totiž konec prázdnin a já měla jít v září poprvý do nový školy. A tak jsem si v nemocnici seděla, a taky chvíli ležela, když to šlo, a modlila se, aby to co nejdřív zmizelo, a abych na svý nový spolužáky neudělala docela nechutně volezlej první dojem.

Musím se přiznat, že za těch osmnáct let se toho zase tak moc nezměnilo. Jsem zase na Fuerteventuře, a dělám tu pro změnu vcelku podobně nechutně volezlej první dojem na místňáky. Naštěstí mi to může bejt dost fuk. S nima až do devítky totiž chodit nemusím. Nojo, periorální dermatitida je prostě svinstvo, který se dlouho hojí. Jakože dokud ty následky úplně nezmizí a vy se zase můžete cítit jako člověk. Ano, ještě furt na mě v zrcadle mává poloviční Deadpool. Debil… (Update: dneska už mám tvářičku skoro, jak dětskou prdýlku! Hurá!).

Tentokrát máme ale navíc úplně bezvadnýho pilota! Je tak vtipnej, až nám po chvíli úsměvy tuhnou na tváři a vsázíme se, kolik frťanů do sebe před letem kopnul. Ale co, viď. Už jsme ve vzduchu, náš žoviální kapitán a pilot v jedný osobě hlásí, že v cílový destinaci je 20°C a sluníčko. My měli budíček na třetí ráno a teď už je půl sedmý, takže stahuju čepici přes víka, zapomínám na berlínských -10°C a jsem v tu ránu v limbu.

Při výlezu z letadla dostáváme mapičku celýho ostrova. A to mě teda děsně baví! To mě pak totiž můžete postavit někam do rohu, jít se třeba vyčůrat anebo obhlídnout místní „las chicas“ a mě tam i po hodině najdete docela spoko. Dost možná s nějakým zbytkem žvance z cesty. Já zásadně cestuju s jídlem! Nedat mi před cestou, v letadle, a v cíli najíst je… mírně řečeno velikej problém! A takhle já si pak šťastně hledám, co je kde zajímavýho a dobrýho (samozřejmě i k jídlu), co všechno musíme vidět a navštívit, kde jsou jaký muzea a galerie, vesnice, města a kostely (ano, já jsem tenhle typ exempláře). A můj báječnej muž zatím vyřídí půjčení auta (stejně jako na Tenerife půjčujeme auto u Cicar), vyzvedne zavazadla a dokonale nadupanou a hlavně celou cestu prakticky úplně tichou, mě vysadí před naším apartmánem. Tomu se říká win-win!

Parque Natural de Corralejo, Las Dunas a móře

Bydlíme v Corraleju [koralechu] na severovýchodě Fuerteventury v apartmánech Mirador de las Dunas (Airbnb) v měsíční krajině, na kterou koukáme z balkonu. Před náma se totiž rozprostírá Parque Natural de Corralejo, a tak jsou i kousek dál vidět duny, a moře máme asi 10 minut autem, takže tak kilometr vzdušnou čarou. A všechna tahle přírodní nádhera je teda dost boží, vidíte?

Jinak ty bytečky tady jsou srandovně stavěný, člověk má pocit, jakoby byl v hotelovým pokoji (když se soused sprchuje, sprchujete se taky) a přitom je to vlastně normální „barák“, kde lidi žijou. A přesto je v podstatě zvenku nerozeznáte od bungalovů pro turisty… My bylíme na konci města, kde je teda naprostej a totální klid! Žádný auta, žádný centrum, prostě úplný blaho, když hledáte naprostej relax. Máme loft s docela velkou kuchyní i s troubou, takže si myslím, že se dost máme!

Fuerteventura je nejsušší z kanárskejch ostrovů, a taky tu asi nejvíc fouká – Fuerte znamená silný a ventura se často překládá právě jako vítr. V lednu je tu kolem 19°C, což je prostě krásný.

To si takhle jedete z letiště a pak pokaždý, když vyrážíte objevovat nový a nový místa, a před váma, po obou stranách vozovky, najednou sahara! No dobře, tak duny, ale působí to vážně přesvědčivě! A nepřestává mě to bavit, a tak zatím vždycky, když jedeme kolem, zastavujeme u silnice a vyrážíme aspoň na chvilku do pouště. Jako v Africe. Chyběj tu už jenom písečný zmije (naštěstí!) a beduíni (ale co, my si tu nomádíme i bez nich).

Co je ale kromě měsíční krajiny a dun taky dokonalý, jsou místní pláže. Jsou tu jedna za druhou a člověk má pocit, že vídá snad čím dál tím malebnější! Jsou často hlaďoučký s bílým pískem, a sem tam je přeruší černej lávovej skalní útvar, kde se za přílivu vytvářej malinký bazénky. Typický mořský jezírka s vyhřátou slanou vodou.

A jak tu tak fouká, na plážích si obzvlášť dámy přijdou na svý… Je tu ráj surfařů a kaitařů! Všude se tu na vlnách prohání kluci s prknama a ve vzduchu lítají draci.

Faro del Tostón

Na ostrovech vždycky objíždíme majáky. Fuerteventura jich má pět. A náš letošní první je Faro del Tostón (maják Tostón). Je kousek od městečka El Roque na severozápadě ostrova. A kromě krásně opravenýho majáku (z roku 2007) jsou tu dlouhý a černý lávový pláže ostře vstupující do moře.

Fouká tu jako blázen a tak se vysoký vlny, velký jak malý rodinný domky, rozbíjí o ty černý a sluncem rozpálený skály. Voda tu prýští na všechny strany a vlny a jejich třpytivý spršky vám lítají nad hlavou.

A tak si sednete na kámen, na okraji jednoho z tisíců mořskejch temnejch bazénků, rácháte si nohy v teplý vodě a koukáte před sebe na souboj hlubokýho tyrkysu všemožnejch odstínů a divoký sněhobílý pěny, olizující ostrý lávový pobřeží. Miluju příboj. Fascinuje mě síla vln i moře a mohla bych se na tu jejich nekonečnou hru dívat celý dny!

La Oliva bez oliva

La Oliva je docela malý městečko uprostřed severní části ostrova s malým kostelem Iglesia Nuestra Senora de la Candelaria, kde se zapalujou svíčky vhozením mince do bedýnky, která když je spolkne, rosvítí se maličká žárovka na umělohmotným dříku… A budiž světlo!

Tohle mě fakt děsně baví! Jak s pokrokem přichází i ten citlivej přístup. Ten koktejl exprese a surrealismu v jednom. Podle mě i to zapojení dlouho promejšleli. Možná i nějak takhle:

„Otče, a kam dáme tu prodlužku?“ „No, tady, aby se to natáhlo až dozadu do zásuvky do sakristie.“ „Aha, no jo vlastně. A nevadí, že máme jen tuhle velikou?“ „Nevadí. Naaranžujte ji přímo za to, ať to červený voko nad tím pořádně září. Ať z toho maj něco i v třetí řadě.“ „Takhle?“ „Táááák!“

Co tady ještě stojí za zmínku je Casa de los Coroneles. Kde mě to bavilo do tý doby, než se na mě vrhnul houf roztomilejch „veverek“, který jsem nejdřív lákala na pískot a mlaskání, abych si je mohla vyfotit, žejo… a který byly ale roztomilý jen do tý chvíle, než jich přiběhlo (a fakt hodně blízko) asi dvacet, a Jary zahlásil: „No, to voni maj asi vzteklinu.“ A já si uvědomila, že mám na nohách vlastně jenom pantofle. A tak jsem začala ječet a utíkat (a ty malý mrchy kousek za mnou!), a kdyby byla někde palma, říkám vám, že bych na ní hned vlezla!

Pak jsou tu v okolí hezký větrný mlýny a ty srandovní hory jako pudink. Olivy tu ale nemaj!?

Los Molinos bez mlýnos

Cestou do Los Molinos, který láká na tohle – ale když přijedete za přílivu uvidíte „jenom“ tohle (viz foto dóle), takže doporučuju vyrazit za odlivu – je vlastně docela milej bizár. Je tu úplně boží kamenná mini pláž. Řekla bych normálně oblázková, ale ty oblázky jsou veliký jako moje dvě hlavy, takže spíš taková oblazová plážička.

Zbožňuju šutry, a kdybych mohla, celou krosnu narvu jenom těmahle kamenama, a pak bych si je doma rozprostřela po celým bytě! Nevím proč, ale mám utkvělou představu, že mě kameny nabíjej, stejně jako stromy, a mám to ráda…

Takže, tou cestou do Los Molinos jsme ale přeci jen jeden molino potkali. Na Fuerteventuře se zachovalo 38 větrnejch mlýnů. Z toho je prej 23 „klučičích“ molinos a 15 „holčičích“ molinas, ale zrovna tenhle je teda asi tak trochu hermafrodit (?) mezi kanárskejma mlýnama. Je to prostě „jen“ Molino de Tefía, a najdete ho kousek od vesnice Tefía. Je vážně krásnej a skoro jako novej! Ha, tak prej jsem blbá a „Molino“ je jednotný mužský číslo! Nojo, tak neumim španělsky… No jéžiš.

Mlýny patřej k nejtypičtějším památkám Fuerteventury. Jejich původ sahá až do 17. století, kdy mlýny na koňskej pohon – tohonas – nahradily právě mlýny větrný – molinos. Používali se hlavně na mletí mouky z pšenice, ječmene a kukuřice.

Než jsme sjeli k moři a přímo do vesničky „at the end of the world“, míjíme po pravý straně propast, kudy teče drobná říčka. Díky ní se celá roklina, byť uprostřed měsíční krajiny, docela výjimečně zelená. Že jsme dojeli „až nakonec světa“ vidíme záhy. U úplně natřískanýho prašnýho pidi parkoviště stojí malinká restaurace plná německejch turistů důchodovýho věku. Parkujeme… někde úplně blbě, protože tu není místo, a jdeme nejdřív oblídnout ústí říčky, která se tu vlejvá do moře. Roklinku, prakticky už od vesnice u moře, lemuje po levý straně skály super tlustej černej kabel. Moc nechápeme na co je, ale po pár krocích je nám to dost jedno, protože říčka je opravdu ošklivě špinavá, cesta nikam moc nevede, a tak si jen v duchu, a pak i nahlas říkáme, „vo co tady skara jde“?

Vracíme se a dáváme Los Molinos druhou šanci. Jdeme na vyhlídku na skály, kam jde i procesí turistů. Míjíme óbr bilboard s reklamou na tu krásnou jeskyní „bránu“ na pláži při západu slunce (ano, tuhle), ale protože je hodně vody, rozprostře se před náma docela běžnej malinkej skalní záliv. Je to hezký, ale o „ten“ hlavní skvost jsme asi teda přišli. No, nevadí. Ze skal v dálce u oblazový plážičky vidím roztomilou restauraci s terasou a začínám mít hlad. Zapomněli jsme ale vybrat, a tak ani tam nás bohužel nic neokouzlí, byť už jen za tu atmosféru, by to určitě stálo! Los Molinos nám prostě holt není asi souzený.

A mlejny tu teda taky nikde nejsou!

Farmářské trhy, Mercadona a ryby na plech(u)

Co se jídla a nákupu surovin týče, tak nejlepší obchody na Kanárech jsou podle mě lokální farmářský trhy a Supermercados Mercadona. A na Fuerteventuře tomu není jinak.

Narazíte tu samozřejmě na různý hyper-supermarkety, ale Mercadona mě baví nejvíc, protože tu mají vždycky fakt krásný a viditělně čerstvý ryby i mořský plody. A pak taky bylinky, zeleninu, ovoce a farmářský kozí sýry, což je tady vlastně naše hlavní obživa. Mimo sezónu (jsme tady v lednu, žejo) je to bohužel s trhama trošku težký, protože jsou některý buď úplně zavřený nebo často narazíte spíš na takovou malou Holešovickou tržnici s kabelkama (bohužel bez přítomnosti Haly 22), kde vás akorát místo milejch a neprudících Vietnamců uháněj ukecaný Černoši. Takže pokud budete chtít vyrazit v Corraleju na BAKU market, tak vězte, že mimo sezónu mají zavřeno a mezi trhovci o kousek dál na brokolici nenarazíte. Určitě tam ale seženete cokoliv od Michaela Korse. Všechno samozřejmě zcela origoš!

Nejbližší trh s lokálníma surovinama, ať už s ovčím anebo kozím sýrem, domácíma vajíčkama, zeleninou, bylinkama, ovocem, solí, olejem a rybičkma, jsme objevili v hlavním městě Puerto del Rosario. Škoda teda jen, že takhle mimo sezónu mají otevřeno akorát v sobotu mezi 9:00-14:00.

No, a to je pro dnešek všechno. Teda vlastně skoro všechno. Protože jste dočetli až sem, myslím, že si zasloužíte minimálně recept. A dneska to budou tyhle Ryby na plech(u)! 

Příště se můžete těšit na pohádku o tom, jak je sůl nad zlato, na procházku městem Betancuria, kanárský tapas… a můj další recept. Na co? To si ještě nechám pro sebe. :)