Proč chci být na Food blogu roku 2015?
Osobní  

Proč chci být na Food blogu roku 2015?

číst dál

V neděli mi přišel email, že můj blog s recepty na webu ZÁSADNĚ ZDRAVĚ, byl nominován odbornou porotou na Foodblog roku 2015 a to hned ve dvou kategoriích: FOTOGRAFIE a KULINÁRNÍ CESTOVÁNÍ!

! UPDATE vol. 2!

Hlasování ukončeno. A já vám strašně moc děkuju… Zaprvé za to, že jste mě se soutěží FOOD BLOG ROKU 2015 neposlali úplně do háje, protože chápu, že v té změti blogů a miliónů soutěží se člověk nejenom, že už moc neorientuje, ale taky to může fakt lézt pěkně na nervi.

Zadruhé moc děkuju za to, že jste mě místo toho „háje“ svýma hlasama dostali do 30tky nejoblíbenějších food blogů v Čechách (oficiální vyhlášení bude až 12. května), čehož si strašně moc vážím, hlavně proto, že mám pocit, že o jídle už dneska píšeme každej druhej. A tím pádem uspět je čím dál tím těžší, navíc se nemusím tak úplně stydět, že jsem se soutěže zúčastnila. Věřte nebo ne, řešila jsem to možná víc, než je zásadně zdrávo, jestli do toho jít nebo ne.

A do třetice, pro někoho standardní klišé, pro mě prostě nesmírná radost! Díky vám všem za to, že tu jste. Že vás to se mnou baví a že vám stojím za to, poslat mi i váš hlas, když si vymyslím takovou bláznivinu.

DĚKUJU MOC! <3

A ŽIJTE, MILUJTE, VAŘTE A SMĚJTE SE s vášní…! A třeba i ZÁSADNĚ ZDRAVĚ.

Vaše já :*

! KONEC UPDATU !

_______________________________________________________

! UPDATE vol 1.!

Dejte mi svůj hlas tady. Děkuju!

Zcela upřímně jsem si myslela, že tenhle okamžik nikdy nenastane. Ale je to tady. :D A já to chci prostě zkusit. Do konce měsíce – 31. března 2016, pro mě můžete hlasovat v soutěži Food blog roku.

Sdílím to sice všude, ale jenom jednou. Tak mi, prosím, nepište, že je to vopruz, já to vím. :)

Jestli vás baví, co dělám a přijde vám to inspirující, sympatický, milý… prostě k něčemu, tak budu moc ráda, když mi pošlete svůj hlas.

Moc vám děkuju!

Dělám to čistě proto, že chci zviditelnit svoji práci. Proto, že se díky tomu o mně třeba dozví víc lidí a budu mít o to víc člověčích úsměvů vytetovaných v mozku. Protože moje práce mě prostě baví, to je celý.

Pokud vas to nezajímá a irituje, pak je to úplně v pořádku. Tak si to jen nechte pro sebe a já už tady ani nepípnu. Díky! :*

Dejte mi svůj hlas tady. Děkuju!

! KONEC UPDATU !

_______________________________________________________

A vy víte, jak to s těma soutěžema mám, jak je (ne)prožívám. Takže mě to vlastně strašně moc překvapilo, protože – zcela upřímně – kdo by nominoval (a to hned dvakrát?!) holku, která ani ne půl roku nazpět napsala na svůj blog článek o tom, proč nechce být „Blogerka roku“? :D

Ale abych to vzala hezky od začátku. Před pěti lety, kdy jsem začínala psát o jídle ještě v rámci „blogu o zdraví těla, mysli i ducha“  Jakorybička.cz, žádný blogerský soutěže nebyly. Samotných blogerů v Čechách bylo po skrovnu, a tak většina z nás nakukovala za hranice a tady doma jsme vzhlíželi k panu Cuketkovi, který byl pro nás něco jako blogerskej Bůh. :) Všichni, co to tehdy mysleli s internetovým pisálkovstvím vážně, chtěli být jako on a v blogování si přáli dosahovat minimálně stejných kvalit – což si po letech konečně můžeme přiznat i takhle „nahlas“ – bylo prakticky nemožný. Pan Cuketka totiž krom svého přirozeného talentu vládl při psaní jak svým perem, tak i mozkem a to navíc dohromady, což je prostě vražedná kombinace. No, a pak měl tehdy taky už pětiletý náskok. :P :))

Pan Cuketka si prostě kra(u)loval a my jsme se snažili neutopit se ve vodách rozrůstající se blogo(food)sféry.

20H3552-1024x682

Podobně jako my s kamarádkou Karolínou (hah, poznali byste mě? Jo, ta vpravo s ředkvičkou v zubech :) s Rybičkou, tehdy začínala psát a fotit i Markétka Pavleye alias Kitchenette. Která se velmi brzo stala naší velkou inspirací (mojí určitě), protože dívat se na její fotky jídla, byl pro nás balzám na duši. Zatím co my jsme pracně vyhledávaly k našim receptům fotky na veřejně dostupných serverech v galeriích s obrázky „for free“ nebo ještě mnohem horším způsobem, na Google… kdyby sem šel dát smajlík s tou opičkou, co si zakrývá oči, máte ho tady hned třikrát!… Ale to víte, před pěti lety byl internet o dost větší džungle než dneska a nutno dodat, že jsme vždycky psaly u všech našich článků a receptů zdroj fotek i ostatních dokumentů, které jsme k jejich sepsání využily.

U Markét na blogu ale vždycky krása střídala nádheru, a tak je tomu i dneska.

Protože my s Karolínou jsme neměly tehdy asi na foťák… nicméně na iPhony jo, :D když tak na to vzpomínám (další opička, teď už víte jaká…), naše fotografické začátky byly slušně řečeno krušné. Abyste si to uměli představit a pobavili se zároveň se mnou, tak takhle nějak vypadaly moje první fotky jídla focené na mobil (v lepším případě upravené na „Instáči“ pěkným filtrem, ano, hádáte správně, tomuhle by asi ani ten filtr nepomohl), které zkrášlovaly náš tehdejší blog Jakorybička.cz. Ten vlastně dlouhou dobu běžel ještě s koncovkou wordpress.com, a taky neměl zdaleka tak krásnou podmořskou grafiku jako dnes, kdy už na něj ale nemáme čas, protože i právě díky tomuhle blogování děláme dneska s Karolínou to, co děláme.

jaja-fotky-01Vlevo nahoře výborný rýžový nakyp z divoké rýže s meruňkama a kakaem, ostatně ingredience jsou vpravo nahoře. Kysané zelí vlevo dole, focené asi o půlnoci někde ve sklepě… A nevypadá to, ale fakt skvělý vietnamský hovězí vývar Phở a pokus o foodstyling s jídelníma hůlkama, prozměnu vpravo dole. :))

Jó, to byly časy… Tehdy jsme chodili do čínských bister na Kung Pao, protože to Phở nikdo neznal a Sapu (pražskou vietnamskou tržnici)?? Tak tam chodil na „Bůnček asi jen pan Cuketka a holky z Viet food friends. ;) :D Samozřejmě trochu přeháním, ale víte, jak to myslím… Haha. Vlastně teď jak to píšu, si to všechno uvědomuju. Jak se to strašně za tu dobu posunulo, změnilo, zrychlilo…

Na jednu stranu je to ohromě fajn! O jídle. O kvalitním, pořádným jídle se konečně mluví, lidi začínají řešit, co kupují za potraviny, co si objednávají v restauracích, a to čím dál tím víc. A tak společně tlačíme víc i na poctivost a původ surovin, ale i na kvalitu služeb. Ale na tu druhou si všímám toho, jak se blogeři za tu dobu staly tím nejsnadnějším cílem pro marketing všeho druhu, pro tu nejlevnější cestu k propagaci i toho nejblbějšího produktu… A to mě vlastně dost mrzí. Sociální sítě, které před pěti lety byly u nás vlastně ještě v plenkách – mám na mysli třeba Instagram (ten byl v Čechách spuštěný až v říjnu roku 2010) – jsou dneska zaspamované rádoby přirozenou reklamou… Holt „za krabici mlíka nebo za rtěnku“, je prostě někdo stále ochotný psát (ani nespočítám, kolik takových nabídek mi za tu dobu přišlo a stále chodí), a tak si za to do určité míry můžeme samozřejmě sami. No, to by bylo rozjímání na dlouho. :)

Poprvé

Pamatuju si taky, když jsme byly s Rybičkou jedním z deseti vítězných blogů v kategorii Life v soutěži Blogerka roku 2013. Byly jsme fakt desátý (!), ze všech life blogů v Čechách, a to i přesto, že jsme to možná z mladické nerozvážnosti, možná proto, že jsme měly všech pět pohromadě, :D totálně zazdily a vlastně jsme to i tak trochu bojkotovaly (co, Karolí? :). Nechtělo se nám na večírek „za účasti českých celebrit“…

Podruhé

Pak bylo (možná i proto), ticho po pěšině, až do minulého podzimu, kdy do Blogerky roku 2015 někdo nominoval můj web ZÁSADNĚ ZDRAVĚ pro změnu do kategorie food. Nominovaných blogů bylo asi 2637976549, a tak mě to zase nechalo smrtelně chladnou. Teda až do té doby, než mi někteří z vás začali psát, že mi držíte palce a i v té změti blogů, někde úúúplně na konci pod písmenem Zet, jste si mě našli… Proto jsem napsala ten článek, proč nechci být „Blogerka roku“. Přišlo mi vlastně trochu nefér, když se kolem dělo to, co se dělo (což možná vnímám jenom já, která sedí pořád tak trochu jedním zadkem na dvou židlích – v reálný práci a psaní/blogování) se nevyjádřit, nepoděkovat a neuvést věci na pravou míru.

Svůj názor jsem nezměnila, pořád píšu a publikuju veřejně dostupný obsah „zadarmo“, protože mě to prostě jenom stejně jako celá moje práce strašně moc baví. Bavíte mě totiž kromě toho i vy! Ta komunita lidí kolem, ta neskutečně milá odezva, a je dost možný, že toho budu později litovat, :) ale jestli mi za celou dobu blogování (za celých pět let) přišly dva blbý komentáře nebo emaily s odezvou na to, co dělám, tak je to hodně, upřímně si to ani asi nepamatuju. Díky Bohu!

Pořád jste pro mě nejzábavnější a nedůležitější vy, co tyhle řádky čtete, co se sem vracíte, co vás baví podle mě vařit, co se rádi necháváte inspirovat v tomhle mým malým rybníčku, kde je nás dohromady už úplně strašně moc, že se to číslo až bojím napsat. Fakt! Abych se z toho snu náhodou neprobrala zbytečně moc brzo…

Potřetí…

A tak mi v něděli přišel ten email s nominací na Food blog roku 2015, a udělalo mi to vlastně asi poprvé radost. A taky jsem si poprvé řekla: „Tak jo. Tak já zkusím, jaký to je soutěžit veřejně (protože soukromě sama se sebou soutěžím prakticky 24/7).“ Přece jen se říká, do třetice všeho dobrýho a zlýho, tak ať je zas nějaká nová sranda, no ne? :)

Nominace

… A protože jsem získala nominace hnedka dvě, což mi připadá úplně neuvěřitelný a navíc ve fakt zajímavých kategoriích, kterými jsou fotografiekulinární cestování.

Cestuju od malička, ale zas tak dlouho o tom nepíšu… tudíž tohle je strašně hezký a milý, taková moje sladká odměna. Třeba i za články o Vietnamu, těch je tu asi nejvíc. A tak se vlastně těšte! Po půlce března to zase roztočíme, drahouškové, jelikož tam znovu letím. Budou fotky, budete zase slintat a cestovat se mnou, hm? :)

DSCF9936

Bún thịt nướng

Hoi An Market

A taky jste si asi sami teď ve článku všimli, že fotit jsem vážně ale vůbec neuměla! Tudíž by mě ani ve snu nenapadlo, že bych po letech mohla byť jen sdílet stejný prostor, co prostor, dýchat stejný vzduch s Markétkou Pavleye mezi pěti nominovanými v kategorii fotografie. :) Když koukám na ty svoje obrázky před pěti lety a dnes (a klidně mě suďte), ale já jsem se fakt docela zlepšila?! A to je vlastně strašně hezký zjištění, že to někdo ocení… Takže moc děkuju, vy foodblogerská poroto! Udělali jste mi vážně velkou radost. :)

Pečené papriky plněné lučinou s jarní cibulkou a piniovými oříšky

Ale víte, nebylo by fér nezmínit člověka, kterej za to vlastně může. Kterýmu kradu foťáky (vždyť já pořád nemám svůj vlastní foťák! :D), kdykoliv je navařeno, nastajlováno, nebo když vyrážím do terénu. Kterýho to moje pidlooký oko (totiž to druhý, když se díváte do hledáčku, je dobrý zavírat, už to vím! :P) a šmatlavý třesoucí se ruce, stály nejedny nervy.

DSCF1109

A kolikrát taky, obzvlášť když jsem hladová (to víte, foodbloger nejdřív fotí, až potom jí, ale to byste ho museli mít doma… modří už vědí ;) to „bere za mě“ a fotí on, mého srdce šampión… Děkuju Jary, to je totiž hlavně Tvoje nominace…! Takže budem dejchat stejnej vzduch na večírku bez celebrit s Markétou pak spolu. Jo? Tak jo. :D

Díky vám všem. A stay tuned! Musím totiž zjistit, co ta soutěž všechno obnáší, jsem zatím soutěžní greenhorn!

Přijďte na můj kurz vaření!

Komentáře Každý komentář mě potěší!

  1. Moc hezké vyznání, jak to všechno začalo a kam až to došlo 😀😀😘😘
    Gratuluji!!!

    • Mami, Ty máš úplně nejlepší webovej nick ever. :D Děkuju!😘❤️

  2. Myslím, že tím vládnutím perem, mozkem plus navíc humorem šlapeš Cuketkovi na paty, on ale , zdá se mi, vytváří trendy blogosféry, vždy je o jeden, dva kroky kupředu, takový vizionář? Držím palce v soutěži, tenhle blog je totiž super, stejně jako jeho tvůrce.

    • Jé to né! Pan Cuketka je fakt Bůh, to je úplně něco jinýho! Ale samozřejmě moc děkuju za milý kompliment, to vždycky potěší a zahřeje… A ano, ano. Bozi jsou vždycky vizionáři a pár kroků před náma! O tom žádná! ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ahoj, jmenuju se Jana. Jsem hodná. Nutriční gastronomka.

Novinky přímo do mailu Nechte mi tu e-mailovou adresu

Poslat
ZÁSADNĚ ZDRAVĚ – Jana Králiková (Černá)

O jídle. O zdravém těle. O zdravém rozumu.

A taky o životním stylu, který vás bude bavit.