Deník z Itálie #1 Neapol, gnocchi ze Sorrenta, ta nejlepší pizza na světě a kámoš Luigi
Cestování  

Deník z Itálie #1 Neapol, gnocchi ze Sorrenta, ta nejlepší pizza na světě a kámoš Luigi

číst dál

V Římě jsem byla mockrát, v Neapoli ani jednou. Z Chorvatska znám „Napolitanke“ (oplatky), ale měla jsem tušení, že ty s tímhle extatickým italským městem asi moc společnýho nemaj. Jo, jasně, neapolskou pizzu zná asi každej… V peci na dřevě pečený voňavý těsto plný bublin a nafouklejch okrajů, zdobený sugem z rajčat San Marzano, Mozzarellou di Bufala, čerstvou bazalkou a olivovým extra virgin… Teda aspoň ta nejvíc typická „Pizza Margherita“. Ale já takovouhle, tu pravou, a přímo v Neapoli prostě ještě nikdy nejedla. A to mi přišlo škoda!

A tak, když mě oslovili z easyJetu s nabídkou projet Neapol a její okolí, prozkoumat tu nejen místní gastronomii, ale i města a nádherný pobřeží, s radostí jsem souhlasila a začala se těšit. :) Vyrazily jsme tři grácie: já, Kačule z foodblogu My Cooking Diary a Miri, která nám to všechno dělala tak nějak ještě hezčí.

Il Vesuvio

Neapol

Neapol je úžasná…! Báječně divoká. A taky svojsky nádherná. Člověku připadá až neskutečně obrovská, někdy trochu kýčová, a pak hlavně božsky cikánská! :) Miluju ji, obdivuju a respektuju… a to poslední obzvlášť v noci, když cestou domů procházíte uličkama při pouličním světle, který vám lemuje chodníčky jen tak, aby se neřeklo. To proto, že většinou maj rozbitý žárovky.

NeapolNeapolNeapolNeapolNeapolNeapol

A taky je tu všechno počmáraný, dokonce i dveře od kostela. No, a pak to prádlo, úúúplně všude. Jo! To všechno má atmosféru, ze který si prostě sednete na zadek, i kdybyste nechtěli.

NeapolNeapolNeapolNeapol

My navíc měly (asi) štěstí začátečníka, který se na neapolský greenhorny vztahuje na „tutti“ – občas budu „hovořit“ italsky, neva? A tak i přesto, že nás všichni kolem varovali – a to hlavně před kapsáři – ve dne ani v noci jsme nezažily nic, co by nám dojem z týhle skoro „Velký nádhery“ zkazilo. Jo, já vim, že se točila hlavně v Římě, a my jsme ani vzdáleně takhle nedivočily… Ale stejně, chci bejt dneska aspoň trochu filmová! :)

NeapolNeapolNeapolNeapolNeapol

Gnocchi alla Sorrentina

Tohle jídlo si prostě zaslouží svůj nadpis! A hodlám o něm napsat i celej odstavec, tak moc dobrý tyhle gnocchi ze Sorrenta, který jsme si s holkama daly v Caffè Bistrot Diaz v centru Neapole, byly! Tak akorát měkký a kyprý (rozdíl mezi knedlíčkem a nokem asi vysvětlovat nemusím ;), s rajčatovou omáčkou, s bazalkou a s pořádnou dávkou čerstvý mozzarelly di bufala… Napíchnete si „ňok“ na vidličku, a za ustavičnýho slintání si do talíře namotáváte tu rozteklou dávku voňavý mozzarelly tak dlouho, dokud se i ten nejtenčí vlásek sýra nepřetrhne! Pak v duši (a někdo – to jako já – i nahlas) pronesete něco jako „Mhmmmm!“, pak strčíte sousto do pusy a i přes to, že bylo slanější, než jsem zvyklá, přežvykujete, děláte „Mhmmhmm!“ znovu a znovu a užíváte si to neskutečný sladkokyselý a rajčatovo-bazalkový „nebe v hubě“.

Gnocchi alla Sorrentina

„Přitom taková blbost, co?“ Říkaly jsme si v Neapoli asi tisíckrát! :) Vždyť na těch receptech nic není? Jenom rajčata, olivovej olej, sýr, bylinky, čerstvý těstoviny, pizza nebo gnocchi… A kdyby nebyl člověk soudnej, „žral“ by to pořád dokola. Ty rajčata tu totiž absolutně nemají chybu! Holt ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. No a pak taky to slunce tady, dělá s ovocem a zeleninou vážně divy.

DSCF7795

Krom toho jsme si daly ještě bruschettu s grilovanýma cuketama a paprikama a caprese, abysme si tu mozzarellu a rajčata s bazalkou jó užily. Bylo to dobrý, ale ty gnocchi byly zkrátka epesní!

BruschettaCaprese, bruschetta, gnocchi, Neapol

Není mozzarella jako burrata

Protože se tu „přídomkem“ di bufala honosila každá nám naservírovaná mozzarella, chci se o těhle bílejch sýrovejch bochníčkách trošku rozepsat. Mozzarella di bufala je mozzarella typická pro Kampánii a vyrábí se z mlíka vodních bůvolů, který znám spíš z Vietnamu…

Tak tenhle sýr je vážně skvělej, o tom žádná, ale co je fakt naprostá dokonalost a co jsme si i s holkama dovezly domů a hned si oblíbily, je burrata neboli mozzarella plněná smetanou a stracciatellou. A ne, teď nemyslim smetanovou zmrzlinou s čokoládou, i když mě to prve taky napadlo… :) Ale trhaným sýrem nebo přesněji „tvarohem“, ale v trochu jiným slova smyslu, než my Češi tvaroh chápeme. Je to spíš taková ta forma chvilku před tím, než vznikne sýr. Anglicky se jí říká „curd“, asi nejblíž k tomu je sýr typu cottage… Důležitý ale hlavně prostě je, že je to vynikající a musíte to zkusit! Seženete ji třeba v pražským Mozzarellartu, kde se můžete podívat i přímo, jak se vyrábí. Moc hezký fotostory najdete tuhle u Makrétky Kitchenette.

Ne každá „mozzarella di bufala“ je automaticky ta origoš italská. Taková by se měla honosit navíc certifikací DOP = Denominazione di Origine Protetta, což je označení, který zaručuje, že jde právě o mozzarellu z lokálního bůvolího mlíka, vyrobenou tradiční metodou místníma farmářema, a že je i zabalená tady v Kampánii.

Nejlepší neapolská pizza

Tohle člověk může říkat o pizze, která mu nejlepší připadá anebo se může nechat ukecat modrým nápisem na bílý destičce u Pizzeria Antonio e Gigi Sorbillo v Neapoli. Tam to totiž fakt píšou, a víte co? Já jim to věřim. Sice jsem tady v Neapoli měla pizzu ve finále jen dvakrát a vždycky mi chutnaly, ale nikde na světě jsem nejedla víc „obyčejnou“, neskutečně povedenou, chuťově vyladěnou, tu svoji vysněnou neapolskou Pizzu s velkým P!

Antonio e Gigi Sorbillo

Objednaly jsme si pro jistotu hned dvě: Pizzu Margheritu Bufala DOPPizzu Rodolfo s parmskou šunkou (DOP, jak jinak), čerstvýma rajčatama, zase mozzarellou di bufala a rukolou.

Margerita di BufalaPizza Rodolfo, prosciutto crudo

A to vám povím, jak udeří otevírací hodina H, na ulici před vchodem se utvoří taková, ale taková fronta, že není prakticky možný si sednout. Mají to ale tak neskutečně zmáknutý, že i tak vás bez problému a za chviličku obsloužej. A vy si i tak můžete vychutnat tu „nejlepší neapolskou pizzu na světě“. A jak na to? Takhle:

Nakráčejte do restaurace až ke kase, kde zároveň uvidíte do kuchyně přes pult, a taky paní šéfovou s (hádám) manželem za pultíkem u mikrofónu, tohle záhy vysvětlím. Pokud jste tři, tak, jako jsme byly my, tak tím tady prakticky zablokujete veškerej manévrovací prostor, kterej tu obsluhující číšníci mají, aby z kuchyně mohli vůbec dopravit jídlo k zákazníkům na stoly. Proto doporučuju vyslat jen jednoho člena skupiny. Světe div se, NIKDO tu na nás ale ani tak nekoukal, jako že jsme spadly z višně. Že jsme se motaly, kde nebylo moc prostoru, že jsme překážely (a že nám to bylo jó blbý!), všechen personál kolem cvrlikal, obíhal nás a poměrně dlouho nás nechával bez problému vybírat večeři v tý nejrušnější době. No, přiznejme si, u nás doma by nás po pár vteřinách číšníci vynesli v zubech. :D Italové jsou v tomhle ohledu neuvěřitelný pohodáři, fakt.

Antonio e Gigi SorbilloAntonio e Gigi Sorbillo

Objednaly jsme si ty dvě pizzy s sebou do krabice. Bylo nám sděleno něco jako „dieci minuti“ jakože 10 minut. A my si trochu myslely, že si fakt dělaj srandu. No ale asi tak za 15-20 jsme je vážně dostaly (tipovala jsem tak hoďku)! Vymotaly jsme se na ulici, našly jsme si nejbližší schody, kousek vedle ve večerce koupila Miri pivo a měly jsme tu nejlepši neapolskou večeři na světě! Přidal se k nám i nějakej Ital, že jestli si může přisednout a všichni jsme tam na zemi spokojeně „mhmmmkali“ a olizovali se až za ušima.

Antonio e Gigi Sorbillo

Ten mikrofón, to jsem vám v restauraci viděla poprvý. To vám totiž před vchodem stál pán, a všechny, co si chtěli vychutnat tuhle pizzošku v restauraci, si zapisoval do dlouhýho seznamu – asi 3 A4 (!) – kterej pak posílal dovnitř tý šéfový. A jakmile v restauraci někdo dojedl, ozvalo se na ulici z repráku, že může ten a ten zasednout k právě uvolněnýmu stolu. Šlapalo to teda, jak na běžícím páse. :)

Torre del Greco

Neapol je rušný město, a jestli sem někdy vyrazíte, určitě se nebojte bydlet i klidně kousek dál. My jsme měly hotel (Hotel Marad) v městečku za Neapolí pod Vesuvem v Torre del Greco. Člověk se sem dost pohodlně dostane pozemním metrem (no, spíš takovym jako vlakem). Což je vlastně taky dost zážitek sám o sobě. Kdo nás sledoval na Snapchatu, ví o čem mluvím, kdo ne, o dost přišel. :D Ale kromě toho, že jsme si tam každá našly (no, né, že bysme hledaly!) za ten pobyt aspoň jednoho „Frančeska“, „Džuzepína“ i „Marčela“ na den bez jakkoliv vynaloženýho úsilí, hráli nám tam kromě toho i klucí na harmoniku a u toho jsme ještě doufaly, že nevypadnem za jízdy z nedovřenejch dvěří, například.

Torre del Greco Neapol vlakDSCF8493

Taky je tu krásná pláž. :D To jsme totiž jednoho dopoledne chtěly vyrazit na výlet do Sorrenta, na domečky (o tom příště, bude to stát za to!). Jenže to bysme nesměly chytit „lo sciopero“, kdepak nemoc, ale dopravní stávku. V Itálii nic neobvyklýho, nicméně to člověku trochu nabourá program zvlášť, když jste tady na pár dní. Prostě nejezdily žádný vlaky ani dopravní prostředky, a my neměly auto. Po zkušenosti s taxíkem, kdy nás natáhnul asi tak o 100% (všude na světě je to stejný ;), jsme se odhodlaly ke stopování.

Torre del Greco

Luigi

A tak jsme potkaly Luigiho! Prostě Ludvíka. :)) Itala, jak víno, kterej jel chudák na Vesuv, ale kvůli třem řehtajícím se Češkám s palcema vztyčenýma do nebes to otočil a hodil nás na opačnou stranu k moři.

LuigiNutno dodat, že když pochytíte ten správnej italskej přízvuk, je dost jedno, co říkáte… Těma šesti slovama, který umíte a používáte prakticky na cokoliv pořád dokola a za všech okolností, se bez problému domluvíte. Když jste ovšem ženská, pánové prominou. ;) A to i když si pletete „perfavore/prego“ (prosím) s „pronto“ (rychle)… A tak pokládám za důležitý podělit se s váma i o ten slovníček, se kterým bez problému vystačíte stejně tak jako my:

Ciao [čááo]

–  univerzální pozdrav. Hodí se pro ráno, odpoledne, večer i v noci. Nehodí se slovo příliš protahovat a hihňat se u toho ve chvíli, kdy fakt nechcete bejt obklopený Italama další tři hodiny.

Perfavore/Prego/Pronto [perfavóóre/prego/pronto]

– lze libovolně zaměňovat. Z vlastních zkušeností víme, že zaručeně vykouzlí italskýmu protějšku stejně tak libovolný výraz ve tváři. Často se můžete setkat s nepochopením, se vskutku oprávněným překvapením, a pokud si s přirozenou sebejistotou (že hovoříte plynnou italštinou) objednáváte „kapučíno“ slovy: „Un capuccino, pronto!“ je ale bohužel dost pravděpodobný, že vás z kavárny vyhoděj.

Ragazza/Ragazzi [ragáca/ragáci]

– tak tohle je ale vskutku matoucí. A vůbec, holky, kluci a hlavně teda ženský a mužský koncovky nám dělaly dost problém. Na druhou stranu si tímhle způsobem můžete říct o kompliment, když na vás přijde depka… Ale co si budeme povídat, to se nám (ženám) tady fakt stávat nebude. Nicméně pro jistotu i tak použiju jeden příklad za všechny. Chtěla jsem našemu Luigimu vyseknout poklonu, poděkování. V italštině, samozřejmě. Nejsem žádnej cestovatel amatér! Sebejistou větou „Tu sei bellissima!“, jsem ho ale kupodivu nepřivedla do rozpaků. Naopak mi to dvorně a několikrát zopakoval ve stejnym znění… Je slušně vychovanej kluk jeden ušatá! No co, jenom jsem ho zkoušela, jestli on ty koncovky umí! Mně se z toho „o“ nakonci prostě nechtěně vyklubalo „a“. Pff.

Na pláži na závěr nesmělo chybět ani focení ve stylu plážovýho modelingu z let devadesátých. Myslim, že by z toho svýho času bejval byl slušnej book… Ale místo toho jsme si uřízly spíš ostudu, protože se všichni domnívaly, že to blbutí na kamenech myslíme vážně. Nic jsme nepily, fakt, ale ty šutry a vlny si o to prostě říkaly! :))

Torre del GrecoTorre del Greco

Pistáciová se šlehačkou

Zmrzlinu miluju hlavně proto, jak vypadá. Připadá mi totiž nesmírně fotogenická. A pistáciová, ta pravá pistáciová – ne ta umělohmotná přezelenalá – je v Itálii i v Chorvatsku nutnost! Většinou ji ale nedojím, dávám si ji proto nejradši aspoň napůl. Jenže tuhle pistáciovou se šlehačkou by podle mě nesnědli ani čtyři urostlí Italové, natož Chorvati. Jak prohlásila Kačule, stačila by ji do kelímku vlastně i klidně jenom ta samotná šlehačka… a mně zase zmrzlina. Každopádně tohle kombo, navíc s máslovou sušenkou, bylo fantastický!

Gelato, pistáciová zmrzlina

Večeře v přístavu

Na konci našeho výletu jsme si tu našly super restauraci La Voce del Mare u přístavu právě v našem ubytovacím městečku Torre del Greco, kde jsme si zase dost pochutnaly. Měly jsme původně namířeno jinam, ale servis v restauraci s terasou a výhledem na moře Taverna E Mare stál asi za tolikhle: když jsme se po 15 minutách čekání na číšníka zvedly a odešly, nikdo si toho ani nevšimnul.

Torre del Greco rybí talíř

V La Voce del Mare nás naopak uvítali sklenkou šumivýho vína (to si dost šplhli), a pak jsme si objednaly předkrmovej talíř s mořskejma plodama a rybičkama, obyčejnej zeleninovej salát, Paccheri con gamberi a Gnocchi alla Sorentina, protože jsou fakt skvělý a tady byly navíc tak akorát slaný. :)

Torre del Greco - Těstoviny s krevetama - Paccheri con gamberiTorre del Greco - saladTorre del Greco - Gnocchi alla Sorrentino

A jestli nechcete přijít o výlet kolem dechberoucího Amalfskýho pobřeží, o výstup/výjezd na il Vesuvio a našeho druhýho dobrýho kámoše „Dejvida“, a taky o italský dezerty a báječný Scialatielli s pančetou, tak mi dejte vědět! Už teď se těšim, až se vrhnu na pokračování. :)

Přijďte na můj kurz vaření!

Komentáře Každý komentář mě potěší!

  1. To jsou TAK nádherný fotky… SUPER! Jsem strašně pyšnej… :) :*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ahoj, jmenuju se Jana. Jsem hodná. Nutriční gastronomka.

Novinky přímo do mailu Nechte mi tu e-mailovou adresu

Poslat
ZÁSADNĚ ZDRAVĚ – Jana Králiková (Černá)

O jídle. O zdravém těle. O zdravém rozumu.

A taky o životním stylu, který vás bude bavit.