(A)sociální sítě aneb z deníčku MALÉHO závisláčka
Osobní  

(A)sociální sítě aneb z deníčku MALÉHO závisláčka

číst dál

Jsme v restauraci, je krásná – „cvak“. Vybíráme v menu a číšník je moc milej – „Tak tady je to teda boží, asi si dáme ‚tohle‘ a ‚tady to'“. Přinesli nám jídlo – „cvak“, „cvak“. Dojedli jsme – „Bylo to děéésně dobrýýý! Sem určitě musíte!“

Miluju běhání a už měsíc jsem nenazula boty. Pokaždý, když si na to vzpomenu, je mi fakt divně. Může se člověk přeběhat? Nevím. Může se člověk přeběhat s mobilem v ruce? Může.

Jdu na rande s manželem. Šahám po iPhonu. Zastavím se a koukám na něj. Chci ho mít tak nějak automaticky s sebou, ale něco se ve mně pere… Ne. Něco mě štve. A najednou mi dojde, že ho prostě chci nechat doma. Mobil. Ne manžela. Proč? Protože ho mám plný zuby.

Svět se zbláznil a já s ním.

Jmenuju se Jana. A jsem závislá na sociálních sítích.

Anebo ne? Sociální sítě s sebou dnes často taháme všude možně. No dobře. Každý máme záklopku jinde. Někdo si je s sebou bere do vany i na záchod, probouzí se s nima i usíná. Režíruje svou vlastní „reality show“ a u toho se natáčí, třeba jak běhá… Sdílí ve svém virtuálním světě „dobré ráno“ i „sladký sny“, anebo jen svoje zážitky z cest, a když má pocit, že může svým followers ukázat anebo říct něco fakt zajímavýho.

Je na každém z uživatelů, jak moc (svůj) život svýma sítěma ovlivní (a nechá se ovlivňovat ostatníma), jakou cestu a formu si zvolí, ale i kdy se ji rozhodne třeba i z minuty na minutu změnit. Anebo úplně utnout. Problematiku etiky a ovlivňování těch, kteří často ještě nejsou schopni vlastního „rozumnýho“ úsudku, nechávám stranou.

not-so-funny: To, že se dají followeři koupit, je známá věc i u nás. Ale víte, že v zahraničí existujou a frčej i webový platformy, který za vás lajkujou profily těch, který chcete jakože sledovat, a dokonce si u nich můžete i přednastavit automatický rádoby odpovědi, aby měli vaši fanoušci pocit, že jste s nima neustále v kontaktu a nenecháváte jejich komentáře bez reakce? „Good one, bro! ;)“ #notsofunnyatall

Zvláštní pocit, mít fóbii z vlastního mobilu. Z vypínání letového režimu. Bejt zmatená a roztěkaná z toho, že nevíte, co dřív, a přitom by stačilo si jenom sednout, zhluboka se nadechnout a říct si: „No tak se hlavně ze sebe neposer, a hoď se, holka, do klidu!“ Stačilo by to úplně s přehledem, nicméně přesně tohle je to, co vás v tu chvíli samozřejmě ale vůbec nenapadne. Je strašně fajn mít vedle sebe někoho, kdo vám tu přehřátou žárovku pomůže zhasnout dřív, než sama praskne, ale to je takový štěstí navíc. Myslím si, že je potřeba to umět hlavně sám. A tak si teď nad tím vším přemejšlím. Musím totiž asi najít větší sociálně zesíťovanej balanc. A tak mám potřebu to s váma sdílet. Dobrej paradox, co?

Od 1. března do 1. dubna včetně jsem prožila totiž další totálně bláznivej měsíc. Prosim vás, nepíšu to proto, abych tu onanovala nad svým plným kalendářem a honila si triko, jak děsně jsem hustá. Je zajímavý, jakou má člověk občas schízu z toho, jak si na druhý straně přijímače kdo vyloží vaše řádky. Ale jak se dá jinak napsat, že jste toho měli na svůj vkus fakt hodně (a jste z toho v šoku), aniž napíšete, že jste toho měli hodně? Víte, jak to myslim? Jestli vás napadne jinej způsob, sem s tím.

A součástí toho všeho byla „práce“ právěže jakoby navíc v podobě sociálních sítí (Instagram, Instagram Stories), díky kterým jsem pak zapomínala (a možná spíš už prostě hlavně nestíhala) tak trochu žít.

Co se dá (ne)zvládnout za měsíc?

  • 6x kurz vaření a sociální sítě
  • 1x celodenní výlet do Sapy a sociální sítě
  • 2x 2hodinové konzultace a sociální sítě
  • 6x pracovní schůzky a sociální sítě
  • 3x články, z toho jeden rozhovor do časopisů a sociální sítě
  • 1x focení a sociální sítě
  • 1x víkend s Gastrokroužkem = příprava kapitoly do naší kuchařky a sociální sítě
  • 4x zkoušky do školy (Ekonomika, Potraviny a výživa, Odborný výcvik = vaření v kuchařském studiu, Technologie) a sociální sítě
  • 1x ségra na jarňákách = 4 dny spolu a sociální sítě
  • 1x běhání s Jájou = 100 km za 31 dní a denně stovky vyřízených zpráv na sociálních sítích
  • 1x daňové přiznání a sociální sítě
  • 1x stáž v Našem mase = 6 dní a sociální sítě
  • 1x svatba = 3 dny zařizování, plánování a uskutečnění a poprvé téměř bez sítí, btw. Za tenhle sociálně-mediální blackout jsem ale teda hodně ráda, jakože v tom smyslu, že pro mě ty nejdůležitější a nejosobnější chvíle si dovedu uchovat jen pro sebe (pro nás) a prožít si je v tu chvíli v tichosti a sama (s rodinou). Tak třeba to se mnou ještě neni tak úplně zlý. :D

Někdo bilancuje a zamýšlí se nad svým životem koncem roku, v lednu. Já jsem hodně spontánní, takže bilancuju přesně ve chvílích, kdy to potřebuju. A tak jsem si musela dneska sednout a prostě si to všechno napsat. A pak jsem se vyděsila.

Jak jsem tohle do háje stihla narvat do slovy jednoho měsíce – a hlavně jak jsem to všechno ještě zvládla natáčet na Stories a dávat na Instáč?! (Facebook mě neba, takže to nepočítám, protože to tam automaticky už jen více méně sharuju… aspoň že tak).

„Jájino, ty jsi normální magor!“

Jasně, vždycky si vzpomenu na hyperaktivního Hejlíka (<3!), kterej z jednoho týdne udělá 168 produktivních hodin… :)) Ale já přece tohle neumím (nebo jo?), já tohle tak nechci. Tak proč to neumím ukočírovat? Protože mě to prostě baví. Baví mě moje práce, sítě a všechno kolem, ale tak moc, až už je to občas skoro nežitelný.

A tak jsme odjeli do Izraele, kde jsem si částečně odpočinula a částečně se složila, protože se mi zase děsně zhoršil atopickej ekzém (no aby né!). U Mrtvýho moře. V místě, kde bych to na celým světě očekávala fakt úplně nejmíň.

K věci, Králiková, k věci…

Ale proč tohle celý vlastně píšu? Zaprvé proto, že až budu mít zase dojem, že to spěje pomalu, ale jistě do toho stejnýho bodu, kdy si nebudu umět říct „Jájino, tak už zase brzdi ale!“, můžu díky tomuhle svýmu uvědomění a sepsání třeba i doufat, že mi to tentokrát dojde zas o chlup dřív a včas zahodím mobil někam do háje. A zadruhý proto, že si myslím, je fajn odkrýt karty ve chvíli, kdy ten virtuální svět tam venku někdo vnímá třeba podobně jako já, baví ho to, ale neumí ty sítě kočírovat, neví ani, jak s tím začít, přemýšlí nad tím, taky ho to třeba už malinko štve, a může ho proto trochu uklidnit, že já to mám ale úúúúplně stejně!

Nejhorší na týhle – no vlastně fakt závislosti – je podle mě asi to, že:

  • vás to vážně děsně baví – A co přesně? Tak třeba focení a upravování hezkejch fotek na Instáč a vymýšlení (rádoby) vtipnejch nebo užitečnejch popisků k nim, natáčení Instagram Stories, protože je to prostě šílená psina, i když… než jsem si zvykla se slyšet, vidět a natáčet si hlavu, půl roku mi připadalo, že se chovám jak největší dement na planetě Zemi (a furt si to občas stejně asi trochu myslim).
  • vás to i do určitý míry živí – Jako fakt. Nemám asistentku ani PR agenturu. Všechno dělám „sama sobě si“, takže co si nezařídím (= neprodám svoje služby), to nemám. A ne snad proto, že bych měla pocit, že to dělám nejlíp na světě, nebo že PR obecně opovrhuju. To je blbost. Jde o to, že takhle, jak si to pytlíkuju na koleni, mi to připadá nejpřirozenější a nejjednodušší, protože kdo víc je já než já? Protože nemám ráda „marketingový kecy“ a jakýkoli „tlačení“ čehokoli. A protože mám pořád ještě pocit, že toho přece snad nemám tak strašně moc, abych tohle „blbnutí“ nezvládala sama.
  • se člověk neustále porovnává a srovnává – A je to psycho. Je to ta největší hovadina na světě a měla by aspirovat na cenu bezmozek 2017 (založíme to, co? ne? další projektík?). Nevím jak vy, ale já, když vidím něco krásnýho, vtipnýho, povedenýho a prostě „dokonalýho“, tak mě občas spolu s pocitem blaženosti a radosti dožene pocit totální demotivace až nas… štvání z toho, jak to, že jsem to já neudělala, nevymyslela, nevyfotila, neuvařila, nenatočila… taky tak „dokonalý“ anebo snad ještě dokonce lepší, a dřív?! „No, to seš teda, Králiková, ale pěknej lůzr!“ A v hlavě vám jede: „Já na to všechno kašlu,“ „Jdu se nechat zase zpátky zaměstnat“…a pak zase: „Ale co blbneš?! Dyť je to úúúplně jedno! Děláš, co tě baví, kdo tohle má!? Tak se přestaň rouhat a litovat!“ A připadáte si zpátky jako v pubertě, na horský dráze, kdy jste říkali: „Maminko, já tě mám tak ráda!“ a za minutu (v duchu): „Matko, neser!“ No není to děsný? Já myslím, že je. A to dost.
  • vytváříte dojem dokonalý iluze – Jakto? Třeba tak, že jakmile něco na sítích nemáte, někdo na druhý straně může nabývat dojmu, že se něco děje. Anebo konkrétněji. Nesdílím, jak běhám? No, tak přece už neběhám. Nesdílím, jak jsem otrávená a unavená? No, tak jsem permanentně happy a plná energie. Sdílím s váma, kde mi chutná a je to „dokonalý“? No, tak to pak je asi „dokonalý“ všude a všechno, žejo. :D A to je blbost na druhou. Všichni jsme někdy unavený, otrávený a nešťastný – a to i já. Jenom prostě stejně tak, jako s váma nesdílím, kde mi nechutná, kde se mi nelíbí, nemluvím k vám, když vám nemám co říct… tak prostě úplně stejně a z úplně těch samých důvodů se na vás většinou nemračim, nestěžuju si a „neprudim“, protože taková prostě nejsem a protože mě to neba.
  • máte nutkání sledovat a počítat srdíčka – Cože? No jasně! Však co jinýho na tom člověka tak fascinuje a přitahuje, kromě zábavy? Takový to virtuální poplácání po zádech, normální, (ne)obyčejnej ryzí „ego šolich“. Jenže navíc kolikrát i bez ohledu na to, jestli jste vytvořili něco skutečně „hodnotnýho“ a „obdivuhodnýho“. Je zajímavý, jak jsme od malinka naučený dostávat odměny… „sladkej cukříček“, pro kterej jsme někdy schopný fakt srandovně panáčkovat a ohýbat se do všech směrů (trendů), občas i jak smyslů zbavený…

Zruším teď teda všechny sítě a z jednoho extrému vlítnu do toho druhýho?

Asi už tušíte, že tohle mi není podobný… Takže jasně že ne. Jen nad tím vším prostě přemýšlím. A netahám už mobil všude s sebou (i když furt dost často jó), snažím se ani nesjíždět tolik kanály ostatních, protože inspirace je krásná věc, ale postupem času si taky víc uvědomuju, že to naopak moji vlastní invenci spíš zabíjí. A tak si tříbím, co na sebe nechávám působit a dělá mi dobře, a co už je třeba i takový to hloupý sebemrskání, protože to je pak totiž jen krůček k ještě hloupější závisti, která je lidská, přirozená, ale taky zhoubná a je jí všude kolem zbytečně moc.

A taky je teď léto a prázdniny! A tak se snažím načerpat sílu a energii, co to jen jde. Mám sice pořád nějaký pracovní povinnosti, dolaďuju třeba menu na novou sezónu kurzů vaření, chystám se na zářijový F.O.O.D Piknik (a to i do Olomouce :), děláme na kuchařce Gastrokroužku a píšu. Třeba takovýhle osobnější články… Ale taky jsem hlavně s rodinou a kamarády. Vdává se mi Brdínek a jsou tady i s Josefí na skok z Austrálie, cestuju na chalupu i za hranice a mám se krásně. I s těma sítěma, který zatím řeším asi nejvíc v hlavě…

Doufám, že vás to moje dnešní zamyšlení třeba nějak zaujalo, že vám to některým zodpovědělo i pár vašich dotazů a taky vás snad i případně uklidnilo, že v tom vážně vůbec nejste sami. ;)

A hlavně doufám, že se máte taky skvěle a užíváte letní pohody! Tak zatím pa, a pokud se chcete podělit o svoje myšlenky, těším se na ně dole v komentářích. :*

Přijďte na můj kurz vaření!

Komentáře Každý komentář mě potěší!

  1. Dobrý den/ahoj Jani (snad nevadí, že týkám),
    při pohledu na spolucestující v tramvaji, spoluhodující v restauraci a i mé přátele je jasně vidět, že podobně je na tom většina generace 80.let a dětí devadesátek…

    Rozhodně si nemyslím, že je to něco špatného, prostě vše se vyvíjí a sociální sítě jsou dnes významnou součástí našeho volného času…

    Můj čas na sociálních sítích dost limituje náročná práce a můj 2,5letý raubíř… Jinak bych byla asi „závisláček první kategorie“… Takhle mám občas problém zkoncentrovat navečer myšlenky a třeba sepsat recept, co mám v šuplíku i několik měsíců 🤦‍♀️

    Docela jsem zvědavá, kam tohle všechno povede, protože vědět, co přesně v tuto chvíli připravuje na večeři náš idol/známý, je super… Ale ta „ztráta soukromí“ a intenzivní instantní mapování života budou jednou pryč (buď za 24hodin či několik let✌️) a asi jen sami před sebou si budeme muset obhájit, jestli to STÁLO ZA TO 😉

    Každopádně mě tyhle technické vychytávky baví, sleduji Tě moc ráda a mám radost, že ta pozitivita a nadšení nejsou v Tvém případě jen „instantní“ a že jsi báječná i na živo👏

    Hezké letní dny přeje Markéta

  2. Všechno jsem zrušila už dávno. FB mě v telefonu žral moc baterky, Twitter mě ukrutně nebavil a iGrann, což je odnož instagramu pro Blackberry mě zablokoval , prý omylem, ale jde o válku mezi BB a kdovíkým :D A tak mám klid, čas na práci, rodinu a zábavu. Sítě mi vůbec nechybí, na Insta občas něco dám skrze webové rozhraní a koukám, jen když se opravdu nudím, většinou pouze pracovně pro inspiraci a jen třeba ve frontě v sámošce nebo při hodinovém čekání na veterině. Takže tak. Nebýt závislák na čemkoliv je strašně osvobozující. :)

  3. Ahoj Jano! Mockrát děkuji za fantastický článek. Facebook nemám poslední 2 roky a Insta jsem si před časem smazala z telefonu, jelikož se u mě přirozeně vytvářela touha pořád někoho někde šmírovat, „sledovat jak je u souseda tráva zelenější“:-D, co bych ještě tak mohla udělat, kam cestovat, co si koupit atd atd. Pak mi došlo, že to ve mě vytváří pocity a touhy, se kterými se špatně žije, jsou úplně zbytečný, nepotřebný, obzvlášť se dvěma malými dětmi. Došlo mi, že mi vůbec nic nechybí, inspirací mám postahovaných na léta dopředu a teď bych je konečně měla postupně začít žít! Samozřejmě mi chybí vaše instastories, vždycky jsem se strašně moc pobavila, i nad vašimi příspěvky. A tak jsem musela za vámi na web, celej si ho prošmejdila a nasála mnohem víc pozitivního než na celým instagramu. Moc vám fandím, je skvělý vědět, že na světě a dokonce v Praze jsou lidi „stejný krevní skupiny“. Opravdoví!

  4. Jani, tak tenhlecten článek mě naprosto dostal! Můžu na to říct jediný, a to že v tom rozhodně nejsi/nejsme sama/y. Cítím to úplně stejně. A já dokonce jednou všechny ty svoje sítě stopla, z facebooku jsem si smazala všechny kromě opravdu těch nejbližších přátel a rodiny, instagram jsem přestala používat, celý svůj blog jsem smazala. Měla jsem pocit jakože mi to žere moji identitu. A ono to postupem času odeznělo, začala jsem si přidávat staré i nové přátele, sdílet na instagram fotky, protože mi přijde škoda škudlit si je jen ve složkách na pevném disku, rozjela jsem znovu blog a zjistila jsem že mě to baví. Že je to jen o úhlu pohledu. Sociální sítě jsou součástí dnešní doby a pokud víš jak s nimi zacházet, případně je využít ke svému dobru a nezbláznit se z toho, tak na nich není asi nic špatně. :)
    Děkuji za článek, krásně napsané to je!
    Drž se a zůstaň hlavně sama sebou 😊

    • Ahoj Gábi, děkuju za sdílení Tvých zkušeností! :) Je zajímavý, kolik to vyvolalo soukromých reakcí, ale málokdo se je odhodlal ventiloval veřejně… Což je samo o sobě ještě zajímavější. :D Je to takový zamyšlení, a hlavně, já si psaním často rovnám svůj bordel v hlavě, a dost mi to pomohlo. I v tom smyslu, říct, jak to vnímám, a zodpovědět tím i často kladený dotazy. A přesně… Sítě jsou součástí dnešní doby, a je dobrý umět s nima zacházet tak, aby Ti byly k užitku, ale nebyl si jejich otrokem. Měj se krásně a spoustu skvělých cestovatelských zážitků! <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ahoj, jmenuju se Jana. Jsem hodná. Nutriční gastronomka.

Novinky přímo do mailu Nechte mi tu e-mailovou adresu

Poslat
ZÁSADNĚ ZDRAVĚ – Jana Králiková (Černá)

O jídle. O zdravém těle. O zdravém rozumu.

A taky o životním stylu, který vás bude bavit.